Jste eko květinářství. Co si pod tím představit?
Pro mě jsou to květiny, pěstované podle principů ekologického zemědělství, tedy bez chemie. Na naší zahradě se s mšicemi bojuje vylouhovanými kopřivami. Zároveň čerpáme i z naší krajiny, a to právě rostliny označované jako plevel. Když mi nějaké květiny chybějí, koupím je od místních pěstitelů – nepoužíváme nic, co sem putovalo tisíce kilometrů. Ke kytkám nedáváme žádnou výživu a snažíme se zodpovědně pracovat s vodou. A kvůli našim květinám trpí jen ti, kteří je sem tam musejí sbírat v dešti nebo zimě.

Název Plevel by jasný od začátku?
Ano. Vždycky jsem obdivovala prostotu a vytrvalost plevelů a jejich opomíjená krása je mi velikou inspirací. Můžu hrdě říct, že v každé naší kytici je něco z toho, co se lidé snaží dostat ze svých perfektních trávníků. Plevel ovšem vznikl spíš jako malý umělecký projekt. Spolu s fotografkou Adélou Zapletalovou jsme chtěly ukázat, že kytice můžou vypadat malinko jinak než jako gerbera omotaná zeleným listem odněkud z Afriky.

Nedávno jste dokončila UMPRUM. Stíháte se věnovat malování?
Moc času mi na to nezbývá, ale věřím, že se to jednou změní. I k vázání kytic a vytváření zahrady ale přistupuju spíš jako k obrazům – ještě pořád se necítím jako květinářka. Pořád jsem vlastně úplný laik a nadšenec.

Komu zavoláte, když potřebujete odbornou radu?
Svojí mámě Haně, která je studovaná a zkušená zahradnice. Snažím se ale držet krok a mít přehled o novinkách, ať už v pěstování, nebo floristice. Informace získávám z časopisů, knih i internetu.

Prý máte krásnou novou zahradu. Kde – a jak to jde?
Ano. Květinářství donedávna sloužila zahrada v Brně, o kterou se stará moje máma. Já mám nově téměř pět tisíc metrů čtverečních. Zahrada je ve Stochově, na hranici Křivoklátska a Kladenska, a je naprosto kouzelná. Ne však úplně prvoplánově. Už přes půl roku odvážíme odpadky, pod kterými se skrývají ohromné keře starých pivoněk.

Sousedi říkají, že to kdysi bývala úplná botanická zahrada. Je plná podivných altánků a přístřešků. Předchozí majitel byl kutil a možná se mu to trochu vymklo z ruky. O zahradu se pak dlouho nikdo nestaral, takže jsem teď dost unavená, ale nadšená. Každou chvíli mě tam překvapí nová květina, co se někde vyloupne, stejně jako sošky ručně vyřezávaných trpaslíků. Je to dobrodružství.

Která část práce vás nejvíc baví?
V poslední době jsem hodně propadla zahradničení. Vidět, jak něco vyroste ze semínka, které člověk zasadil! To je nejhezčí pocit a zadostiučinění. Starat se o něco tak křehkého a zároveň nezkrotitelného, jako je příroda, je ohromná radost a svoboda.

Co je ve vašem oboru největší tzv. výzva?
Počasí. Ze všech stran na nás někdo křičí o klimatické krizi. V plném rozsahu si ji uvědomují právě malí zemědělci, tedy i já. Člověk se musí umět připravit na sucho, s nímž souvisí mnoho dalších problémů, třeba škůdci, pak zase na přívalové deště... Naučit se být alespoň maličko připraven je velká výzva, stejně jako udržet si dobrou náladu a optimismus. Někde jsem ale četla, že být zahradníkem je věřit v zítřky. Tak mi nezbývá než se usmívat.

Jak vznikla spolupráce s Eskou?
Před čtyřmi lety mě oslovila Bára Karpíšková, zrovna jsem byla na půl roku v Peru a o Plevel se mezitím starali přátelé. Pamatuju si, že první várku kytek jsem do Esky vezla už den po návratu. Od té doby ji zásobíme pravidelně – každý pátek ráno, před otevřením – a čas od času se podílíme na výzdobě i jinde. Někdy je to vánoční věnec, jindy zdobíme třeba Nášup.

Proč právě Eska – a co chystáte teď na podzim?
Restaurace se v průběhu roku proměňuje stejně jako naše krajina. V Esce se dostává pozornosti těm nejobyčejnějším plevelům, oslavuje se tady totiž jednoduchost – v jídle, surovinách i dekoracích. Letošní podzim bude možná malinko jinačí než ty předešlé. Učím se víc a víc podřizovat přírodě, takže se snažím pěstovat obdiv třeba k sušeným květinám. K tradicím a způsobům, jakými s přírodou pracovaly naše babky.

Rozhovor vznikl původně pro zákaznický časopis A*, který si můžete zdarma brát v restauracích Ambiente. Právě dokončujeme další číslo, tak se těšte!