Kateřino, jak jste se dostala ke včelaření?
Už jako malou mě zajímala příroda. Vystudovala jsem odbornou biologii na Karlově univerzitě, a když jsem pak přemýšlela co dál, velice rychle jsem zjistila, že laboratoř ani kancelář nejsou nic pro mě. Podnikání máme v rodině a vždycky jsem chtěla pracovat na sebe. Když jsem později otěhotněla, hledala jsem flexibilní přivýdělek a napadlo mě, že bychom si mohli pořídit včely. Můj tatínek měl v té době obchod s elektronikou, ale nebyl moc spokojený, a tak jsem ho přemluvila a šli jsme do toho společně. Úplně nás to pohltilo – první rok jsme měli deset včelstev, dneska je jich 350.

Takže rodinná firma a práce na plný úvazek?
Ano, já mám na starosti medárnu a prodej a táta včely. Věnuje jim veškerý svůj čas. Víte, práce ve včelíně je spíš mužská záležitost – každé včelstvo váží sedmdesát kilo a přendavat je na rámy je pro ženu dost náročné. U práce s medem je podle mě zase potřeba ženská ruka a duše – s maminkou stáčíme med, vymýšlíme nové produkty a hezké obaly a udržujeme všude čisto a pořádek. Na začátku jsme si tyhle role museli vymezit. Sice si o včelách povídáme, ale navzájem si do toho nemluvíme.

Včelaříme na plný úvazek, ale není to úplně jisté zaměstnání – z toho, co vyrobíte v květnu a červnu, žijete celý rok, a když se med nepodaří, máte zkrátka smůlu. Naopak výhodou je, že jsem v přírodě a že si můžu rozvrhnout práci tak, aby mi zbylo dost času na rodinu.

Co všechno vyrábíte?
Naším hlavním produktem je samozřejmě med – jednodruhový, květový, lipový, luční anebo plástečkový. To je naše novinka, která se neprodává všude. Běžně se plásty odvíčkují a pomocí medometu se z nich stáčí med do sklenic. Plásty se pak na zimu uskladní a na jaře vrátí do úlu, aby se včelkám ušetřila energeticky náročná práce a nemusely je znovu stavět v prázdných rámcích. Plástečkový med je vlastně zavíčkovaný med, který se vyloupne a prodává i s rámečkem.

Když se plásty odvíčkovávají, zbývá nám hodně medových víček, které obsahují med, vosk a propolis a ze kterých teď s kamarádkou zkoušíme vyrobit medovinu, říkáme jí „víčkovice“. Zajímavá je i medovina z lipového nebo jarního medu, která se vyrábí tradiční metodou zastudena, a moc pěkné jsou také svíčky z vosku, který získáváme vyvařováním starých plástů. Ty se totiž musí čas od času obměnit, protože tmavnou a můžou být zdrojem infekcí.

Dá se využít skutečně všechno, co včely vyprodukují, anebo jsou tu hranice, které včelař nepřekročí?
Správný včelař je ohleduplný včelař. To, co děláme, je v souladu se životem včel a s přírodou. Myslíme v první řadě na to, co potřebuje včela, až potom šetrně využíváme, co nám nabízí. Třeba takový pyl – sice je to superpotravina, ale zároveň zdroj bílkovin pro včely. Kdybyste jim ho odebírali ve velkém, odsoudíte včelstvo k zániku. A tak je to i s medem, který si včelky tvoří do zásoby na zimu. Včelař dobře ví, že čím víc medu jim nechá, tím budou zdravější a vrátí mu to zpátky. Neměli bychom zapomínat na to, že včely bez nás přežijí, ale my bez nich ne.

Jaký je náš vztah ke včelám a včelaření? Uvědomujeme si jejich význam?
Česká republika patří mezi nejzavčelenější země v Evropě. Včelstva dokážeme namnožit rychleji než dříve a přibývá mladých včelařů. Loni jsem dokončila tříleté studium v Nasavrkách – zatímco před lety měli skoro prázdnou třídu, teď se jich zaplní hned několik. Včelaření je na vzestupu, ovšem musíme myslet i na jiné druhy, než je včela medonosná.

Jenom v Čechách najdeme asi 600 druhů včel. Pro zachování ekosystému nepotřebujeme jenom úly na med, ale taky včely samotářky, čmeláky a další hmyz a toho bohužel rapidně ubývá. Za posledních třicet let klesla celosvětově biomasa hmyzu asi o tři čtvrtiny.

Naštěstí se teď hodně mluví o tom, jak úzce je se včelami propojené zemědělství a že bez nich by náš talíř vypadal úplně jinak. Hmyz je potravou pro spoustu živočichů, ale plní taky funkci opylovačů. Asi dvě třetiny rostlin, našich potravin, jsou odkázané právě na opylení hmyzem. Navíc kypří a provzdušňuje půdu.

Co včely v současné době nejvíc ohrožuje?
Řekla bych, že totéž, co škodí lidem – chemické postřiky a taky monokultury, protože včelám zužují jídelníček. Jednostranná „strava“ z řepky jim snižuje imunitu, takže jsou náchylnější na nemoci. Nedávno se konečně zakázalo používání neonikotinoidů, pesticidů, které způsobují, že včely po slíznutí nektaru ztrácejí orientaci, nedokážou se vrátit do úlu a umřou. Přesto je chemie na polích pořád hodně. Od osmdesátých let bojují včely taky s varroózou, nemocí přenášenou roztočem, se kterým si neumějí poradit.

Velký problém vidím ve velkoplošném sekání zahrad a polí. Máme málo remízků, biokoridorů a lužních lesů, technika vyseče každý kout a okolo nás vzniká zelený beton bez života a diverzity. Každý krok je proto důležitý – my jsme loni založili květnatou louku, ve městech se nechávají nevysekané plochy a trendem začínají být zelené střechy.

Co můžete udělat vy jako včelařka?
Jednou z možností je komunikace se zemědělci, hlavně s těmi konvenčními, protože u menších biologických a biodynamických hospodářů je to jiné. Ti se neřídí jen tabulkami, limity a kvótami. Mají k půdě vztah, chápou přirozené propojení včel a hospodářství, sázejí remízky a jejich polnosti jsou plné života. Ještě lepší je udělat z konvenčního zemědělce včelaře, aby se na všechny zásahy do přírody podíval z druhé strany, nejen jako na byznys.

Každý rok se scházíme s agronomkou, která řeší greening – co čím osadit, kde vysázet nektarodárné a pylodárné rostliny – a já sama jezdím do školek a škol, abych šířila osvětu mezi děti. Je potřeba jim ukázat, že se včel nemusí bát a že není dobré izolovat se od přírody a neustále ji chtít mít pod kontrolou a řídit.

A co bioprodukce, je to u medu reálné?
Reálné to je, ale taky složité. Podmínky pro udělení certifikátu jsou tak přísné, že ji získá jen málokterý včelař. Myslím si, že pokud s medem zacházíte šetrně a bez chemických přísad, je to pokaždé bioprodukt. I když včely posbírají nektar z chemicky ošetřené rostliny, neuloží ho hned do plástu. Použijí geniální filtrační mechanismus – nektar si mezi sebou předává až třicet včel pomocí medních váčků. Med se tím čistí, zahušťuje a jakoby předtráví a obohatí o enzymy, které štěpí složité cukry na fruktózu a glukózu. V zimě je to pak pro včelky výživný a lehce stravitelný zdroj energie.

Analýzy sice neprokázaly přítomnost pesticidů v medu a je pravda, že filtrační systém včely je dokonalý, ale nejsem si úplně jista, že do medu nepronikne ani stopa chemie. Přímo ze včelky se do něj totiž přirozeně dostávají i pylová zrníčka a ta už se nijak nefiltrují.

Přese všechny starosti je včelaření asi velkým zdrojem radosti, viďte?
Po každé zimě se těším na první prohlídku včelstev a na první vytáčení medu. Znamená to taky hodně práce, ale zveme k nám lidi, aby se přišli podívat a pomohli nám odvíčkovat a stočit med. Říkám tomu novodobé draní peří. Mohli bychom si koupit odvíčkovávací stroj, ale to není ono. Chceme to i dál dělat ručně a tak, aby nás to nepřestalo bavit.

Neznám včelaře, kterému by šlo čistě o zisk. Vztah ke včelám bývá hodně hluboký a včelstva se rychle stanou součástí rodiny. Nedá se to srovnat se zpracovateli medu, kteří ho levně vykoupí a draze prodají. Včely nám do života přivedly několik velmi dobrých přátel a spoustu zajímavých lidí, ať už jsou to zemědělci, nadšenci, anebo lidé z gastronomie. Včelaření je určitý životní styl, zklidníte se a začnete jinak přemýšlet o vztazích v prostředí, ve kterém žijete.

Zdroje: Demeter Journal, časopis Permakultura, kniha Fenomenální včely