Když v Pavlově s fotografem hledáme dům (a sklep!) rodiny Radomíra Nepraše, míjíme spoustu cyklistů. Není divu: je krásný den a zdejší jen mírně zvlněná krajina je k výletům jako stvořená. A pak se odměnit návštěvou sklípku… Nás v podstatě čeká podobný program: jen co dorazíme, bere nás pan Nepraš na obhlídku vinic. V bytelném autě s náhonem na všechna čtyři kola. „Radši se připoutejte, pojedeme terénem,“ varuje, zatímco mi gentlemansky otevírá dvířka. Jeho syn Ondřej, který dnes rodinné vinařství prakticky vede, v pracovním nasedá pro změnu do traktoru a míří na vinohrad mulčovat meziřadí, oseté speciální směsí bylin, které podporují ekologickou rovnováhu vinic.

Proč rozmělňovat kvalitu?

Od památkové chráněného barokního domu, jehož fasádu zdobí rok založení 1787, jsme na vinici za pár minut. Tedy: na první vinici. Neprašovi tady na Pálavě obhospodařují čtyři viniční tratě o rozloze šesti a půl hektarů (v plánu je osázení dalších pěti) a pěstují na nich bílé i červené odrůdy révy. „Podívejte se, kolik těch hroznů je,“ ukazuje pan Nepraš s uspokojením a bere je opatrně, s citem do ruky. „My je ale redukujeme. Nadbytečné odstřiháváme, aby se rostlina nevyčerpávala a kvalita zbytečně nerozmělňovala. Lepší je sklidit méně hroznů, ale plných chuti a síly,“ vysvětluje. Není mu to líto? „Co myslíte, že je lepší: vyrobit deset tisíc lahví exkluzivního vína, které prodáte za odpovídající cenu, anebo třicet tisíc lahví průměrného, a tedy i levného?“ nabízí zkušený vinař rovnici s jasným výsledkem.

Mimochodem současná produkce vinařství Nepraš je přesně mezi: dvacet tisíc lahví ročně. Už letos by však měla vzrůst o padesát procent. „Výhledově se chceme dostat se na padesát tisíc, ale dál nepůjdeme, abychom zůstali výjimeční a do jisté míry vzácní,“ plánuje Radomír Nepraš, který dělá vína „pro speciální klientelu a špičkovou gastronomii“. Vše zvládají ve čtyřech: pan Nepraš a syn se starají o víno a vinice, paní prodává a žena bratrance Radomíra Nepraše se stará o účetnictví. Kromě toho mají jednoho stálého zaměstnance, a samozřejmě sezonní brigádníky.

Zatímco si povídáme, přesouváme se z jedné vinice na druhou; náš průvodce nám ukazuje pálavské dominanty: blízká zřícenina hradu Děvičky, v dálce vrcholky Bílých Karpat, od nich napravo mikulovský Svatý kopeček a nalevo Nové Mlýny, tři přehradní nádrže postavené v 70. a 80. letech. „Pocházím z Břeclavi a jako kluk jsem chodíval k meandrům Dyje,“ zavzpomíná vinař, který v květnu oslavil sedmdesátiny. „Ostatně víte, že právě tady, v Pavlově, se našel světový unikát – mamutí kel s vůbec nejstarším dochovaným vyobrazením krajiny v dějinách lidstva? Je na něm hřbet Pálavy, kopce a právě meandry Dyje. Pochází z doby 29 tisíc let před naším letopočtem,“ říká Radomír Nepraš.

Začínal jsem jako zahrádkář

Proč si pro vinaření vybral zrovna Pavlov? Byla to dávná studentská láska: „V první ročníku architektury jsme tu zaměřovali domy určené k asanaci. Hned za námi jeli vojáci a domy bourali,“ vzpomíná vinař. Padl i jeden z těch, které rodině patři dnes; pan Nepraš si tehdy chytře schoval nákresy, ještě za studií sklep s lisovnou koupil a postavil vedle historického nový dům, rekonstrukci zbouraného originálu. „Sklep s lisovnou naštěstí zůstal ušetřen, zemědělské družstvo v něm totiž skladovalo brambory,“ podotýká.

Už tehdy si vysázel první vinohrad. „Abych si mohl pronajmout půdu, musel jsem vstoupit do svazu zahrádkářů. Získal jsem záhumenek pod Děvičkami – pět arů. Vlastníma rukama jsem tam zasadil révu, o víkendech ji obdělával a víno stáčel do malých soudků a demižonů. Tím jsem získával vztah k vínu,“ vypráví o svých začátcích. Právě tuhle vinici později symbolicky svěřil synovi. „Začínal tam jako já, ovšem s tím rozdílem, že já byl úplný autodidakt,“ usmívá se pan Nepraš.

Otočit život jako rukavici

Zatímco nám Radomír Nepraš se zaujetím představuje jednotlivé vinice a s nimi i odrůdy, které tu pěstuje (ze tří čtvrtin bílé: Ryzlink vlašský z vinice staré třicet let; Sauvignon blanc, Ryzlink rýnský, z červených pak Merlot, Cabernet Sauvignon a Zweigeltrebe), vychutnáváme si idylické ticho, přerušované jen ptačím zpěvem. „Skřivánek,“ poznamená vinař.

Už je ale čas prozkoumat sklep, takže nasedáme do teréňáku a vracíme se do vsi čítající jen šest stovek obyvatel. Pan Nepraš zatím vypráví, jak se stal vinařem na plný úvazek. Až do třiapadesáti let se věnoval památkám a historické architektuře a jako spolumajitel restauratérské firmy, tehdy největší v republice (opravovali Pražský hrad, Arcibiskupský palác, Žofín či Rudolfinum), projezdil celou Evropu. „Běžně jsem za týden najel tři nebo čtyři tisíce kilometrů a neustálé cestování a spaní v hotelových postelích mě už unavovalo,“ přiznává. „Pak jsem vymyslel, vybudoval a posléze předal vinařům Salon vín na zámku ve Valticích – a rozhodl se, že se sám stanu vinařem. V Pavlově tehdy žil můj tatínek, tak jsem se sem přestěhoval a den ze dne vyměnil šíleně rušný život za práci na vinici. Otočil jsem život naruby jako rukavici a z hobby si udělal hlavní povolání. A ani na chvíli jsem toho nelitoval,“ konstatuje s evidentní spokojeností.

V roce 1999 pan Nepraš se dvěma společníky založil vinařství Reisten a vedl ho až do doby, kdy syn Ondřej vystudoval u nás i v Německu enologii. „Tehdy jsem si řekl, že chci většinu věcí dělat jinak, takže jsem v roce 2012 vinařství po dohodě se společníky prodal – ačkoli bylo velmi úspěšné, pohybovalo se v první desítce – a založil rodinné vinařství,“ říká, zatímco sestupujeme po širokých schodech do sklepení ze 17. století. Je rozděleno do dvou částí: vpravo sklad a zároveň archiv (včetně lahví s efektní plísní), vlevo čtyři mohutné sudy doppelstucky. Plné jsou momentálně tři a my postupně chutnáváme ze všech. Tři pozdní sběry (Vlašský ryzlink, Chardonnay, Ryzlink rýnský), všechny skvostné – a každý úplně jiný...

Tři zásadní rozhodnutí

Co pan Nepraš myslel slovy „dělat většinu věcí jinak“? „První rozhodnutí bylo mít vinice jen v Pavlově, protože má v kontextu evropského vinařství unikátní terroir. Je to totiž jediné místo, kde je réva ovlivňována ne sedimentovaným, ale hlubinným metamorfovaným vápencem, který se při alpinském vrásnění dostal na povrch. Půda díky tomu obsahuje ernstbrunnský vápenec s vysokým obsahem hořčíku a manganu, který dává pavlovským vínům výjimečnou mineralitu,“ vysvětluje.

Druhé rozhodnutí bylo pěstovat révu v organickém režimu. „Naším cílem ale není dělat biovína. Naopak: organická produkce je pro nás cestou k nejlepšímu vínu,“ zdůrazňuje muž, který hned po revoluci absolvoval několik stáží ve Francii a sjezdil celý vinařský svět. „Mám kamarády v Rakousku, Německu, Alsasku, ve Francii… To, že nejlepší vinaři jsou biovinaři, je tam samozřejmost, o které se ani nemluví! Takže to dělám taky tak. A když vám nabídnu víno, jsem si stoprocentně jistý, že jde o čistě přírodní produkt. Žádné zbytky pesticidů, insekticidů, herbicidů – nic, co by vám mohlo uškodit. A z toho mám radost,“ konstatuje. Například postřiky provádějí jen ekologickými přípravky: výtažky z mořských řas, fenyklovým či pomerančovým olejem, vodním sklem… Se způsobem hospodaření souvisí i práce na vinici: aby hroznům zajistili dostatečný obsah asimilovatelného dusíku, nezbytného pro kvalitní kvašení, vysazují k révě jeteloviny a brukvovité rostliny (divoký kmín, vojtěška…), které na sebe dusík přirozeně vážou, a v pravý čas je zaořou.

A třetí zásadní inovace? Paradoxně návrat k tradici: používání dřevěných sudů místo dnes obligátních nerezových. „Nerez má svůj horizont, který nikdy nepřekročí. Dřevěný sud je porézní, takže umožňuje mikroxidaci, díky čemuž fermentace probíhá přirozenou cestou. Proto je víno čisté a má pevnou strukturu. Navíc právě mikrooxidace dovolí, aby odrůda velmi důrazně, ve své nahotě, projevila svůj charakter,“ říká Radomír Nepraš nad sklenkou Gravettien rosé z trati Ober Hertalberge; z první, tedy panenské sklizně 2015. Právě díky šetrnému, respektujícímu přístupu je každé z vín originál. Zajděte do Bokovky ochutnat!