Františku, co v tobě vyvolávají slova jako alkohol nebo alkoholismus?
Alkohol nevnímám jako něco špatného, pokud se ovšem dostane do správných rukou a pije se v rozumné míře. Patří do lidské kultury, i když z biologického hlediska je to jed, který našemu tělu neprospívá. Všichni víme, že jeho nadměrná konzumace škodí a způsobuje nerovnováhu, podobně jako všechno, co se přehání. Důsledkem může být alkoholismus jako závislost, která ti pořádně zamává se životem. Vím, o čem mluvím – za alkohol a drogy jsem utratil spoustu peněz.

Největší smyk přišel okolo maturity – bylo mi jedno, jestli si dám pivo večer, nebo odpoledne. Alkohol pro mě nebyl něčím, co by se pilo jen příležitostně. Postupem času jsem začal mít deprese, ale nespojoval jsem si to s pitím nebo s přepracováním a lítal jsem v tom kolotoči dál.

Kdy si člověk uvědomí, že to přehnal a stává se z něj alkoholik?
Myslím si, že většina si to přizná až v léčebně. Měl jsem to podobně. Když mě tam přivezli ze záchytky, tvrdil jsem, že musím řešit spoustu jiných, daleko větších průšvihů a není důvod se léčit na psychiatrii. Zůstal jsem jen kvůli tátovi, který mi nabídl, že mě z toho vyhrabe, pokud si nechám pomoct. Ulevilo se mi. Najednou zmizel pocit, že musím všechno zvládnout sám, a to je podle mě klíč k tomu, jak se dostat ze závislosti – nebát se říct si o pomoc.

Potíž je v tom, že jakmile spadneš do závislosti, tvoje rozlišovací schopnosti jsou nula. Když piješ, je ti skvěle, a potíže, které tě dohánějí v realitě, chápeš jako křivdy. Za problém nepovažuješ alkohol, ale to, co se ti děje v životě, a za žádnou cenu si nechceš připustit, že si to vlastně způsobuješ sama.

Jak moc jsi ztrácel kontrolu nad životem?
Fatálně. Přestože jsem workoholik, dával jsem výpovědi pokaždé, když se objevil konflikt nebo větší úkol a s ním úzkost, že ho nezvládnu. Byl jsem totálně mimo a neschopný fungovat ve společnosti, aniž bych ubližoval lidem okolo. Proto jsem taky odešel z manažerské pozice do kuchyně – myslel jsem si, že vaření je jen mechanická práce, která bude snazší než komunikovat se zaměstnanci a vést tým.

Na druhé straně to jediné, co mě dokázalo vytáhnout z nejhorších stavů, byla právě práce – kotvící bod a smysl života, bez kterého jsem upadal do ještě většího zmatku. Při pohledu zpátky nedovedu objektivně posoudit, co se všechno se za ty roky doopravdy událo. V hlavě mám jakousi změť záblesků a chaos, ve kterém nacházím jen útržky vzpomínek, a přiznám se, že se snažím nevracet se do minulosti příliš hluboko. Vlastně se divím, jak hladce jsem z té hrůzy vyváznul.

Jaký je návrat vyléčeného alkoholika do reálného světa?
Hnusný. Léčebna je bezpečný prostor, kde tě převychovají a znovu naučí základní návyky, které jsi během života v závislosti poztrácela. Jakmile vyjdeš ven, začíná boj plný překážek, ať už jsou to existenční problémy, nebo třeba všudypřítomné reklamy na pivo. V naší společnosti je obecně těžké abstinovat, natož když jsi bývalý alkoholik.

Doma na tebe čeká prázdno, které musíš vyplnit nejrůznějšími aktivitami. Předtím se tvá zábava odehrává od desíti večer do pěti ráno, a to s lidmi, kteří mají stejný životní styl, takže se po ukončení léčby cítíš sama. Existují sice záchytné body, jako jsou terapie nebo antabus – lék, po kterém je ti v kombinaci s alkoholem zle, ale pro člověka ve vážné životní situaci je to málo. Já jsem jen nevěděl co se sebou. Začal jsem proto sportovat a ještě víc pracovat. Chodil jsem do kuchyně o dvě hodiny dřív, abych se naučil péct a dělat cukrařinu.

Mohlo by vás zajímat

Šéfkuchař je manažer, který umí vařit

Jak se manažer stane kuchařem a co se pro něj změní, když mu začnou říkat šéfe? Odpověď zná František Skopec z Café Savoy.

Nebylo riskantní pokračovat v gastronomii, kde je alkohol neustále po ruce?
V léčebně mi to vymlouvali, ale gastronomie není viník. Jsem vděčný, že mi tenkrát podrželi místo v kuchyni a nechali mě růst, díky tomu jsem dneska tam, kde jsem. Do teď se mi nestalo, že bych měl nutkání se napít, a když se vaří jídlo s alkoholem, počkám, až se z něj odpaří, nebo to dám ochutnat kolegům. Vypil jsem toho dost, takže si dost dobře umím představit chuť omáčky s veltlínským, ale hlavně si pamatuju varování z léčebny – jak jednoduché je udělat krok zpátky.

Já osobně nepiju žádné nealkoholické verze alkoholu. Vybral jsem si život bez promile a neriskuju žádný kompromis, protože recidiva může přijít lusknutím prstu. Abstinující alkoholik je dost citlivý na tzv. triggery, spouštěče, které dokážou vyvolat chuť na pití. Dáš si jednoho birella, pak si troufneš na malé pivo, a jsi v tom znovu.

Proč myslíš, že závislost na alkoholu ohrožuje tolik lidí?
Do jisté míry to souvisí s prostředím, ve kterém dospíváš, a dost možná taky s finanční negramotností mladých lidí, kteří nevědí, jak rozumně utrácet první vydělané peníze. Podle mě za to může i způsob, jakým se problémy s alkoholem prezentují a jak se podceňují ve společnosti nebo třeba na školách. Spousta dětí nemá tušení, jak nebezpečná je konzumace látek, které mění stav mysli. Jít na jedno pivo je přece „normální“.

Neříkám, že každý, kdo chodí na pivo, je alkoholik a že máme všichni přestat pít alkohol. Jako šéfkuchař obdivuju lidi, kteří dělají perfektní víno ze zkvašených hroznů, vyrábějí pálenky nebo vaří pivo, protože je za tím řemeslo, trpělivost a spousta práce. Jenže pak je tu spotřebitel, a ten by měl být dostatečně vzdělaný a zkušený, aby chápal, že alkohol není prostředek k otupení smyslů, ale nápoj, který se má vědomě vychutnávat.

Mohlo by vás zajímat

Nová generace nápojů – bez alkoholu!

Jak a kde se zlepšuje status nealkoholických drinků?

Jaký by byl tvůj přístup k někomu, kdo balancuje a pije přes míru?
Nejsem psycholog ani terapeut a nikdy bych si nedovolil určovat někomu diagnózu, ukazovat na něj prstem a říkat mu: hele, máš problém, tak s tím něco udělej. Nikdo z mých blízkých mi tenkrát neřekl, že chlastám, a jestli mi někdo naznačil, že se chovám nemožně, určitě jsem ho neposlouchal. Výsledkem takové konfrontace bývá jen vzdor, který nikam nevede.

Jako partner nebo kamarád se můžu dotyčného zeptat, jestli je všechno v pohodě, a navrhnout třeba rozhovor u kafe. Jako šéfkuchař musím navíc myslet i na tým. Netoleroval bych pravidelné pozdní příchody nebo jednání, které narušuje chod restaurace, ale víc než pomocnou ruku nabídnout nemůžu. Každý si musí chtít v první řadě pomoct sám. Najít odvahu, jít za odborníkem a podívat se pravdě do očí – nebo spíš sám sobě.

Co si ze svého vlastního příběhu odnášíš?
Vděčnost. Kdybych si touhle zkušeností neprošel, asi bych teď nebyl v Café Savoy, neměl bych okolo sebe tolik báječných lidí a nevzal bych si svoji ženu, kterou nesmírně miluju. Některých věcí lituju, ale zpátky bych to nevzal. Pití mě naučilo, jak snadno se dá klesnout ke dnu, ale taky vyplavat na hladinu, pokud člověk doopravdy chce. Poznal jsem, že nemá cenu shazovat vinu na ostatní a že je důležité otevřeně mluvit o svých obavách a slabinách.

Díky téhle třinácté komnatě vím, kdo jsem, a zároveň se neberu tolik vážně, protože dneska můžeš být na vrcholu a zítra hubou v zemi. Dostal jsem lekci pokory.