V gastronomii, tak jako ve spoustě jiných oborů, se dnes potkávají zástupci tří generací, které mají pocit, že jedna druhé nerozumí, i když podvědomě tuší, že se navzájem potřebují – pochopit, učit a podpořit.

Husákovy děti – čtyřicátníci až padesátníci – se cítí být na vrcholu, ať už jde o zkušenosti, anebo úspěchy, kterých dosáhly tvrdou dřinou. Jejich začátky ovlivnil socialismus, který jim nedal nic zadarmo, o to víc jim teď záleží na jistotách, finančním zabezpečení a klidném životě. To se odráží v jejich osvědčeném přístupu k práci, který neradi mění, a většinou mají v krvi motto svých učitelů: Nejdřív práce, potom zábava.

„Pamatuju si, jak jsem v Mánesce dělal dvacet cédéček (CD = celodenních směn) v kuse a nevadilo mi trávit v práci většinu života,“ vzpomínal Filip Trčka při meetingu šéfkuchařů a manažerů Ambiente těsně předtím, než vyjmenoval rysy mileniálů, generace narozené v letech 1984–1997.

Ta hledá v práci zábavu a vyšší smysl a spíš než plat řeší nejprve svobodu, nezávislost a možnost neustále se posouvat dál. Identitu mileniálů však definuje i volný čas, cestování, rodina a přátelé. Jejich cílem je spokojenost a minimalismus – v životě i na talíři. Ochotně tak utrácejí za lokální potraviny, udržitelnost a kreativitu.

O třetí generaci se v gastronomii ještě moc nemluví, přitom právě ona spolurozhoduje o její budoucnosti. Generaci Z tvoří lidé ve věku kolem dvaceti let, kteří svět ovlivňují nejen tím, co jedí a fotí na Instagram, ale taky svou volbou povolání. Podle některých studií u online generace vyhrává Life-Life-Work-Balance – model, ve kterém nepanuje rovnováha, ale osobní život převažuje nad prací. Generace Z honí místo kariéry zážitky a místo flexibility požaduje striktně vymezenou pracovní dobu, která nesmí narušit volný čas.

Někdo končí a někdo začíná

Zatímco starší kuchaři a manažeři současnou situaci srovnávají s tím, jak to bylo dřív, a přemýšlejí o tom, jak to jednou skončí a kdo je nahradí, mileniálové se soustředí na to, co je teď, vymýšlejí nové cesty a podnikají změny. Pocity zkušeného, leckdy však frustrovaného padesátníka se často srážejí s naivitou nadšeného začátečníka, oba však chtějí ve výsledku totéž – podporu.

„Kdysi se mě kolega Zbyněk Švec zeptal: Pamatuješ, jak byli všichni naši konkurenti mladší? Odpověděl jsem: Pamatuju, tenkrát jsem se neměl koho zeptat. Dnes je to jinak, mladí tuhle šanci mají a neměli by ji propásnout. Nejlepší cestou je vzájemné obohacování a podpora, díky které se jedna strana naučí dávat a druhá s vděčností přijímat,“ řekl Tomáš Karpíšek na listopadové konferenci Ambiente.

Uvolnit místo mladším neznamená uzavřít se do sebe, ale naopak se otevřít a stát se trenérem, který získané znalosti předává svým žákům a raduje se z jejich úspěchů. „Na každém horizontu nás čeká něco nového, bez ohledu na věk. Ten je stejnou iluzí jako obzor nad mořem, který nikde nekončí. Tak jako naše práce, která pokračuje v práci mladší generace,“ vyprávěl spolumajitel Ambiente.

A co s tím uděláme?

Obecná charakteristika generací je sice užitečná, mnohem důležitější je však individuální přístup bez generalizování. Toho se drží i Pavel Fuchs ze společnosti manGoweb, který vede asi třicetičlenný tým a chápe, jak zásadní je komunikovat s lidmi o jejich potřebách a vycházet jim vstříc. Sám investuje spoustu času do setkávání s kolegy, poslouchá je a mění jejich pracovní prostředí tak, aby se v něm cítili dobře a mohli odvádět kvalitní práci.

„Všichni potřebujeme důvod, proč děláme to, co děláme, a ten je u každé generace, ale taky u každého člověka jiný. Proto se snažím si s každým zvlášť popovídat u piva, pochopit jeho motivaci a ušít mu práci na míru. I když to někdy stojí dost peněz, ve výsledku je ekonomicky výhodnější udržet si spokojené zaměstnance než pořád nabírat nové,“ popsal Pavel svoji strategii.

A hned uvedl konkrétní příklady: „Spoony kreslí grafiku, tvrdě maká, ale potřebuje dostatek času na svoji vášeň – focení, a tak ho pak necháme na měsíc odletět a fotit třeba na Bali,“ vypráví a přidává charakteristiky dalších kolegů: „Honza je bedna, génius, ale vyžaduje, aby každý jeho řádek kódu viděli další dva lidé. Vašek chce propojit práci s rodinou a hudbou a potřebuje pracovat v klidu, takže se na úkolech domlouváme bez časových tlaků.“ Pavel Fuchs má v týmu i -náctileté kluky, kteří potřebují neustálou zpětnou vazbu, nové projekty a rychlý progres. Jelikož o ně firma nechce přijít, přizpůsobuje se jim.

Prostředí IT stojí před podobnou generační výzvou jako jiné obory, je však o krok dál a předurčuje tak jejich budoucnost, takže se dá předpokládat, že se tento přístup k zaměstnancům brzy dotkne i gastronomie. Její proměnu brzdí specifika branže, která nezná svátky, osmihodinovou pracovní dobu ani dlouhou dovolenou. Řešením však není smířit se s tím, že starší kritizují a mladší marně bojují za lepší svět. Cílem je přesunout odlišné názory do centra aktivního dialogu mezi všemi generacemi. Ty pak nestojí proti sobě, ale vedle sebe.

„Nemyslím si, že spolu generace bojují. Je to spíš soužití, ve kterém jedna ovlivňuje druhou. Nemusí si ve všem rozumět, ale měly by se navzájem poslouchat, tolerovat odlišné myšlenky a vpustit je do těch svých. Prostě si spolu sem tam zajděte na pivo!“ doporučil Pavel na závěr.