Otcové a synové: Jak vidí Tomáš Karpíšek nastupující generaci?
Tomáši, co ti předal tvůj táta?
Táta mě zkrátka vychoval. A právě díky němu jsem začal mít rád jídlo. Naučil mě okurkovou omáčku, koprovku a bramboráky. Nebyl žádný velký kuchař, ale pamatuju si, že ve sváteční dny stál v kuchyni po maminčině boku – doteď mám před očima, jak spolu smaží koblihy. Táta, ale i babička řeznice rozhodně ovlivnili mou cestu gastronomií.
Snažíš se i ty ovlivnit cesty svých synů?
To je další složitá otázka a myslím, že odpověď na ni se každému z nás mění v průběhu života. Když se děti narodily, přišlo mi, že bych je měl nějakým způsobem vést. Časem můj náhled krystalizoval a nakonec jsem pochopil, že musí být v první řadě samy sebou, nikoli manipulované do něčeho, co jim není vlastní. Dnes už nemám potřebu je někam směřovat. Pouze s nimi sdílím svoje postoje ke gastronomii a jsem si jistý, že to v nich zanechává stopu.
Synové žijí v mé blízkosti, tudíž jim připadá normální, že chodíme jíst ven a diskutujeme o jídle na talíři nebo že plánujeme dovolenou podle restaurací. Od nejútlejšího věku vnímají mou práci a vášeň, která se na ně podprahově přenáší. Třeba si jednou otevřou svůj podnik, anebo taky ne. Pro mě jako otce je zásadní, aby získali vzdělání, které jim bude užitečné, ať už si vyberou jakékoli povolání.
Takže v nich nehledáš nástupce?
Nehledám. Naši potomci mají oproti ostatním náskok. Vyrůstali u zdroje a můžou se učit řemeslo přímo od táty. Co víc si přát? Koukni se ke Kalendům – mladý Všetečka je opravdu šikovný. A proč? Protože stojí vedle Všetečky staršího! Bylo by hezké, kdyby se nám dařilo zachovávat v hospodách několikagenerační tradici, jako to po staletí funguje například v Rakousku. Na druhé straně musíme přijmout fakt, že úkolem otce není připravit děti na převzetí nebo záchranu toho, co vybudoval on.
Spousta rodičů vydělává s myšlenkou na budoucnost svých dětí, snaží se jim usnadnit start a odklidit překážky na dráze. Já si přeju, aby se mí synové postavili na vlastní nohy. Jedině tak se později dokážou postarat o sebe a svou rodinu. Kdyby jen zdědili moje projekty, nikdy nebudou tolik šťastní, jako když sami dosáhnou úspěchu v tom, co skutečně milují. Proto jim chci spíš než podniky předávat hodnoty – a uvědomění si, že nezáleží na tom, čeho dosáhnou profesně, ale jací jsou lidé.
Kromě tří synů máš i hromadu „dětí“ v Ambiente. K čemu nás vychováváš?
V posledních letech se ze mě stává spíš pozorovatel – jsem jako šaman, ke kterému se kmen obrací, když si s něčím neví rady. Nemám patent na rozum, zato obrovskou empirickou zkušenost. Ta mi dává právo stát v čele Ambi rodiny a možnost dohlédnout za roh. V provozech se běžně opakují problémy, kterými jsme si už prošli, a proto umím odhadnout, jak to s největší pravděpodobností dopadne, když vykročíme doprava, nebo doleva. Zároveň ale vím, že restaurace zvládnou odbočit i beze mě.
Jsi si jistý?
Naprosto! Kdybych zítra odjel na pár let pryč, nic se nestane. Zřejmě by se neotevíraly nové koncepty, možná bychom se nepouštěli do rekonstrukcí a nevytvářeli další značky – tam jsem motorem. Podniky by ale fungovaly dál. Důkazem je například Brasileiro U Zelené žáby, které letos slaví dvacet let. Zajdu tam na poradu maximálně dvakrát do roka.
Restaurace mě potřebují na samém začátku nebo při faceliftu, kdežto v zaběhnutých provozech už na mně nic nestojí. O všem rozhodují jednatelé, generální manažeři nebo šéfkuchaři. Jiné je to v kanceláři AMBI CZ, ale i tam postupně rozděluju své kompetence mezi ostatní. Naproti tomu si čím dál víc uvědomuju svoji zodpovědnost za všechny lidi v Ambiente. Za to, jak se jim žije dnes, ale i za situaci, která nastane ve chvíli, kdy už nebudu mít energii pokračovat.
Neumím si představit, že bych ze dne na den odešel a řekl si: Děj se vůle boží! Ambiente není perpetum mobile, které by běželo samo od sebe – je to radost i starost a my musíme udělat maximum pro to, aby generace po nás nepřebírala danajský dar.
Jak se ti pracuje s mladou generací?
Skvěle! V určitém momentě ti přestane vadit, že už nejsi ve vedení. Naopak! Poslední dobou mnohem víc přemýšlím o tom, jestli mám svůj názor vyslovit nahlas, a mám upřímnou radost, když se v debatě s mladšími kolegy spletu. Baví mě sledovat, jak se lidé okolo mě vyvíjejí a dozrávají, včetně mých souputníků.
Kdysi jsme taky mívali tah na branku a kolikrát jsme byli příliš zbrklí. Naše někdejší ambice se ale proměňují v moudrost, a tak můžeme své děti ušetřit prokopávání neprokopatelných tunelů – synové nemusí opakovat chyby, které si jejich otcové tvrdě oddřeli. V tom vidím největší výhodu nastupující generace – má se o koho opřít. My jsme měli za zády socialismus a vedle sebe nikoho, kdo by nám poradil s podnikáním.
Jakou radu bys dal začínajícímu kuchaři ty?
Ať navštíví co nejvíc restaurací na světě, baví se s umělci a naučí se pít víno a rozumět všem příbuzným oborům. V kuchyni zdaleka nejde jen o vaření.
A co pokora? O té by ses nezmínil?
Podle mě není důležité navádět mladé lidi k větší pokoře. Dokonce bych řekl, že to může být kontraproduktivní. Nepokora patří k dospívání a často člověku pomůže udělat významný krok vpřed. Když jsem ve dvaceti oznámil mámě, že pojedu do ciziny, nezdálo se jí to jako moudré rozhodnutí. Možná to moudré nebylo. Možná jsem byl příliš troufalý, ale paradoxně jsem právě díky tomu zjistil, že bez pokory nikdy nedojdu k cíli.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
