Košík, skvělý barvocit, znalost lesa, orientační smysl a kontakty na šéfkuchaře. To je ve zkratce vše, co potřebuje Lukáš Vrána k tomu, aby se uživil sbíráním a prodejem hub.

„Co kdybychom příští týden vyrazili do Brd? Nebo se vám se mnou chce jet na Slovensko?" reaguje Lukáš Vrána na otázku, jestli nás s fotografem vezme na houby. Aby mohl dostát svým závazkům a dodávat do restaurací po celou sezonu čerstvé houby, má po České republice a Slovensku vytipovaných několik lokalit. Jsou v okruhu do 500 km od Prahy, bývá v nich odlišné počasí a tak vždy aspoň v jedné houby rostou. „V každém místě jsem se seznámil s místními houbaři. Když tam jedu, domluvím se s nimi, aby mi nasbírali houby a vykoupím je od nich," popisuje způsob, jakým dokáže od června do listopadu zásobovat 70 restaurací.

Ze sítě Ambiente dodává do La Degustation Boheme Bourgeoise, Café Savoy, Lokál, Pastacaffé a řeznictví Naše maso. Sám sebe charakterizuje jako spojku mezi lesem a restaurační kuchyní. „O každé houbě vím, z jakého je lesa a kdo ji našel. Šéfkuchaře informuju, jak dlouho ještě houby porostou a jaké druhy budou, aby věděli, kdy je mohou mít na menu."

Hřiby milují přívalové deště

Na houbařskou výpravu nás Lukáš Vrána bere do Bukové u Příbrami. „Tohle místo není tajný. Sem posílám i šéfkuchaře. Jen se trochu obávám, jestli dneska něco najdeme, nestojí to ani jedno auto, to je špatný znamení," upozorňuje. Sleduje velmi podrobně stránky Českého hydrometeorologického ústavu, kde jsou statistiky o srážkách i mapy sucha. „Třeba hřiby mají rády, když je teplo a sucho; potom přijde vydatný déšť, kdy naprší aspoň 50mm srážek, a pak se zase oteplí," popisuje výsledek svého pozorování. Do lesa podle něj má smysl vyrazit až za dva týdny.

Prvního hříbka vždycky sním

My jsme očividně v Brdech moc brzo, pořádně pršelo před týdnem. Chodíme po lese a v košíkách máme jen dvě bedly a pár klouzků. První a jediný hříbek končí v houbařově žaludku. „Když najdu prvního malého hříbka, vždycky ho hned zasyrova sním. Není to rituál, jen na něj mám chuť," usmívá se. Prý houby může jíst každý den a dokonce na ně rád chodí o víkendu s rodinou. Jeho tříletá Boženka poskakuje s námi, brebentí, upozorňuje nás na nejedlé houbičky a sugestivně vylíčí, jak jí houby nechutnají. „Když jdu sbírat houby do restaurací, tak s sebou děti samozřejmě neberu. Hledání hub je o absolutní koncentraci.

Musím koukat pod nohy, metr dva před sebe, do korun stromů i daleko dopředu. Tohle mě na tom baví nejvíc, vždycky mě zajímá, co bude za tím kopečkem a co najdu v támhletom lesíku." Kromě soustředění je podle něj nutný dobrý zrak a skvělý barvocit. „Nedávno jsem byl na zkouškách na hygienické stanici a dělali testy na barvocit. Dopadl jsem výborně, za posledních deset let nikdo neměl lepší výsledek," říká Lukáš a domnívá se, že právě toto je jeden z důvodů, proč se mu v hledání hub daří a už 20 let se tím může živit.

Na houby do Ameriky

Se sbíráním hub začal hned po škole, odjel je tehdy sbírat do Ameriky. Kromě jiného tam strávil několik měsíců ve vazbě, protože byl obviněný z předpokládaného nedovoleného vniknutí na cizí pozemky. „Dobře to dopadlo, zákaz vstup na území USA už dávno vypršel, ale od té doby jsem tam nebyl." Než v Česku začne sezona hřibů, odjíždí houbařit do zahraničí, nejčastěji do Kanady. Tam celé dny chodí po lese, sbírá houby a dává si pozor na medvědy. A to ho baví. „V posledních dvou letech se mi to trochu začalo vymykat a víc než v lese jsem byl v Praze, stál v kolonách a rozvážel přepravky po restauracích." Poměr les versus Praha se letos snaží Lukáš Vrána obrátit a zatím se mu to daří . „Já si totiž myslím, že být houbař je to nejlepší povolání na světě!"