Jak došlo na vaši spolupráci?
Míša: Jsme spolužačky z ateliérů produktového designu na Pražské UMPRUM. V roce 2009 jsme spolu založily studio Rozbíjím se a věnovaly se konceptuálním čokoládám. Vymýšlely jsme nejen design a obaly, ale i příchutě emocionálních čokolád. Společně jsme na tomto projektu pracovaly asi pět let. Pak se Yvet začala věnovat ilustracím a já sklu. Dnes vede Rozbíjím se studio moje sestra Kateřina. Po nějaké době jsme dostaly nabídku navrhnout interiér řeznictví Naše maso. A protože už je potřeba facelift, zase nás svolali dohromady.

Jak se dvě studentky dostanou k práci pro Ambiente??
Míša: Byly jsme milé, veselé holky s vášní pro jídlo – s takovými prostě chcete pracovat! Na Rádiu 1 jsme měly pořad o designu, dělaly jsme food styling pro časopis Esprit. Na čokoládách Rozbíjím se jsme spolupracovaly s La Degustation Bohême Bourgeoise a jejím tehdejším šéfcukrářem Lukášem Pohlem. V Galerii Křehký jsme dělaly koncepty večeří, kde se skloubil současný design s jídlem. Snažily jsme se pracovat na netradičním propojení designu a jídla, nahlížet na něj jinýma očima.

Tomáš Karpíšek to celé pozoroval a pak nám nabídl práci na řeznictví. Bylo skvělé, že se toho účastnil i Šimon Brnada a coby zkušený architekt vše rozkreslil a perfektně technicky domyslel. My se tak mohly věnovat tomu, co nám šlo. Myslím si, že to se pozitivně odrazilo na výsledku.

Takže stará parta zase v akci?
Yveta: Ne úplně. Faceliftu se Šimon Brnada tentokrát neúčastnil jako hlavní architekt, ale byl nám kdykoli k dispozici, když to bylo třeba. Veškeré nápady a řešení šly za námi s Míšou a organizačně se na něm výrazně podíleli manažer Našeho masa Radek Chaloupka a Tereza Jarčičová ze systému Ambiente. Hodně nám pomohli s komunikací s dodavateli a propojením s řemeslníky. A studio Najbrt, které je graficky zodpovědné za celou značku.

Míša: On tam teď ani moc nebyl prostor pro architektonické práce, rozvržení prostoru je jasně dané, neměnil se ani nábytek. Soustředily jsme se spíš na detaily, dekory, a hlavně to byla příležitost říct si, co po těch pěti letech funguje, a co ne.

Yveta: Zadání znělo, abychom doplňky buď obnovily, nebo nechaly vyrobit ze stálejších materiálů. Tak, aby řeznictví stárlo s krásou a i za padesát let vypadalo dobře. Ze všeho, co tam vidíte, by měla dýchat poctivost, tak jako za první republiky.

Je to maličký prostor. Byla tohle ta největší výzva?
Míša: Je fakt, že jsme musely přemýšlet nad každým centimetrem čtverečním.

Yveta: Za těch pět let se to tam zaneslo různými věcmi a dekoracemi a my se to snažily trochu vyčistit a líp zorganizovat.

Míša: Naše maso je hodně malé, přitom funguje jako restaurace, řeznictví, e-shop, večer se ze stropu spouští stůl… František Kšána, který je srdcem řeznictví, tam vnáší milou rodinnou atmosféru a s ní i atributy, které tam tím pádem sice patří, ale z designového hlediska to není úplně ono.

Tady jsme ale musely opatrně. Jednak jsou v tom emoce, jednak my tam nejsme denně, na rozdíl od lidí, kteří tam pracují, tráví tam spoustu hodin a vytvářejí ducha řeznictví. Takže jsme se na to snažily podívat jinýma očima a zakomponovat do nového pojetí i tyto nesourodé prvky. Nezdá se to, ale i malé doplňky prostor hodně mění.

Můžete dát konkrétní příklad?
Míša: Vesměs jsme se soustředily na věci denní potřeby, navrhly jsme třeba nové dřevěné bedýnky různých velikostí – na pečivo, vouchery, tiskoviny, dárkové bedýnky... Nechaly jsme je vyrobit z dobrého, trvanlivého dřeva, aby něco vydržely, a ještě dobře vypadaly. Prostor je v podstatě průhledný, řeznictví je v pasáži a lidé si navzájem vidí doslova do talíře. I funkční věci jsme se snažily pojmout jako interiérový prvek.

Dalším příkladem je kůstka, kterou jsme vyjmuly z loga. Udělaly jsme z ní háčky, řeznické háky a lišty na nože, zkrátka věci, které do řeznictví patří. Chceme je přiblížit zákazníkovi a nabídnout i jako produkt, který si můžete koupit domů. No a nesmíme zapomenout na poštovní schránku, kterou jsme nově nadesignovaly. Do ní můžete přímo v řeznictví hodit třeba pohled s kusem masa.

Yveta: Tyhle detaily řeznictví utvářejí a nám záleží na tom, aby vypadaly dobře. Další věc – Naše maso jako značka stojí na ilustracích, a tak jsme je použily i v interiéru. Přede dvěma lety jsem ilustrovala všechny partie masa, které se v řeznictví prodávají, a teď se hodily na potisky pro porcelánové kachlíky. Cedule, které byly z plastu, jsme daly do smaltu – kvalitní materiál odpovídá úrovni řeznictví.

Míša: Šlo nám o nadčasovost. Aby když za třicet let najdete starou cedulku z Našeho masa, schováte si ji, protože je pořád hezká, i když třeba obouchaná a s ulomenými rohy.

Yveta: Jiné je i nádobí. Ubylo toho jednorázového, ale něco pochopitelně zůstalo, protože vzhledem k návštěvnosti a velikosti prostoru není možné, aby se tam pořád umývalo nádobí. Nicméně co šlo, to se nově dalo do smaltu nebo porcelánu. Mám radost z talířů s ilustracemi.

Jak jste postupovaly? Byla na začátku vizualizace?
Yveta: To ano, nedělaly jsme 3D model celého interiéru, do kterého bychom vyskládaly všechny navržené doplňky.

Míša: Začaly jsme rešerší, následovala prezentace a vizualizace nových produktů. Do vizualizace ale nedostanete ducha, s tím je potřeba počítat.

Yveta: Navíc stěžejní věci zůstaly, třeba u dřevěných ploch se dřevo jenom vyměnilo za nové, neokopané. Zato bílá kachlíčková stěna se celá předělala. Pořád to jsou ty bílé kachlíčky, ale mají přidaný detail oblých rohů a některé z nich jsou právě potištěné ilustrací. Změnila se i hlavní policová stěna, hodně uspořádáním a novým dekorem. Člověk by z ní měl získat jiný pocit.

V čem by měl být jiný?
Yveta: Prostor by měl působit víc svěže a současně. Předtím to byl trochu mišmaš. Když jsme to porovnaly s fotkou interiéru před pěti lety, byl to dost rozdíl.

Míša: To je ale normální, doma se nám to taky stává. A právě proto je potřeba jednou za čas udělat generální úklid.

Musely jste si nastudovat třeba historii řeznictví?
Míša: Stačí rozhovor s Františkem, a víte všechno. Jak vypadal řeznický prapor, kde byla řeznická brána… Má všechno nastudované a strašně rád informace předává.

Yveta: Přečetla jsem si články dostupné na internetu. František má taky jasnou představu o tom, jak by mělo řeznictví vypadat a fungovat a jakou tam chce dostat atmosféru.

A sice jakou?
Míša: Pravdivou.

Yveta: Já si myslím, že i zábavnou. Zvlášť když prodává František, je to zároveň představení a zážitek. Každý obor by měl mít takového Františka. A i když se vracíme ke kořenům a uznáváme tradiční estetiku, která k oboru patří, je nezbytné zároveň respektovat, kam se vyvinul design a architektura. Takže atmosféra je rozhodně současná, nevracíme se do doby před sto lety.

Míša: Oceňuju, že se v Našem mase snaží řešit každý detail – a nic se nepřebírá. Člověk se inspiruje, třeba i v zahraničí, a pak to aplikuje, ale ne otrocky.

Jaké to je, po pěti letech spolu zase pracovat?
Míša: Bylo to pět hodně nabitých let. Obě jsme dospěly, vyrostly, spoustu věcí už vidíme jinak, než když jsme byly čerstvě po škole. Každopádně je to příjemné. I když už jsme každá jinde, bylo vtipné, jak jsme se v návrzích pro Naše maso přirozeně propojily. Všimly jsme si toho už při úvodních prezentacích.

Yveta: Je to hezká spolupráce. Užívám si ji.

Jak jste si úkoly rozdělily?
Yveta: Míša si vzala na starost doplňky, designové věci.

Míša: A Yvet zase styling, ve kterém je silná, a komunikaci. Za chviličku budu rodit a doma mám dvouletého syna, takže jsem navrhla funkční produkty, ale celý styling a všechno odkomunikovat a oddřít je na Yvet a Radku Chaloupkovi. Já už na to nemám energii.

Yveta: Obě jsme si na začátku odsouhlasily, jak dekor v interiéru pojmeme, a někdo tam pak musí víc fyzicky být, aby všechno fungovalo. Tak jsem si to vzala na starost já.

Došlo i k vypjatým situacím?
Yveta: Nejvíc vypjaté situace nastávají, když něco sháníte tři týdny, a pořád nic. Ale nejsme na to samy, s organizací a poptávkami nám pomáhají lidé ze systému Ambiente. Vždycky je největší stres dodržet deadliny a vědět, že to opravdu mají na skladě, ne že to přijde až za dva měsíce.

S jakým předstihem jste všechno připravovaly?
Yveta: Na jaře jsme rozpracovaly rešerši a prezentaci, přes léto jsme řešily dodavatele a nejvíc práce připadlo na období od září dál. V posledních týdnech to pro mě byla každodenní záležitost, protože se všechno finalizovalo.

Proč bylo zavřeno celý týden?
Yveta: Měnily se všechny povrchové materiály, protože byly už hodně použité, předělala se kachlíčková stěna. Dělala se elektřina, takže se muselo kopat. A hodně se uklízelo.

Míša: V podstatě rekonstruujete garsonku.

Yveta: Ještě by to chtělo něco provést se zázemím. Jenže by samo o sobě klidně spolklo další dva měsíce práce!

Mluvily jste o vyčištění interiéru. Děláte to s gustem i doma?
Míša: Manžel je shromažditel, a jelikož spolu pracujeme, začínám být čím dál víc striktní a snažím se čistit. Je mi příjemné přijít k čistému stolu. Dokončíte projekt, všechno se hezky uklidí, tím uděláte tlustou čáru a zase máte prostor vnímat novou energii. Manželovi tam pořád leží papírky, vzorky a mě to čím dál víc irituje. Asi budu muset mít vlastní stůl, a bude vyřešeno.

Yveta: Viděla jsem dokument o minimalistech a přišlo mi to strašně smutné. Připadalo mi, že v těch domech a bytech něco chybí. Vyhovuje mi, když má všechno svoje místo, zefektňuje mi to fungování. Nemám problém obklopit se věcmi, když je potřebuju, ale mám ráda, když se používají a není jich přebytek. Nepotřebuju padesát párů bot, ale hezké věci, o kterých vím, že v mém životě mají místo. V hlavě mi pořád víří spousta myšlenek, a když je prostor kolem mě uspořádaný, pomáhá mi to „uspořádat se“ i uvnitř. Hned mám víc klidu v hlavě i v duši a líp se soustředím na práci.

Míša: Paradoxně si nedovedu udělat pořádek v kuchyni. Pracovní deska v kuchyni je jediné místo, které manžel dokáže striktně uklidit, zatímco já tam mám vyskládané věci, u kterých mám pocit, že je používám denně – i když to tak není – a potřebuju je vidět. Mám ráda, když je v kuchyni všechno na očích.

Yveta: Protože v kuchyni to žije. Je to ohniště.

Míša: Jo, někdy tam i hoří – doslova. Momentálně mám bilanci tak jeden kastrol na tři týdny. Syna mám věčně u nohy, takže si na chvilku odběhnu, a už cítím spálené jídlo a rovnou jdu větrat. Tím spíš je hezké přijít do restaurací, kde je ve všem pořádek a systém – a působí to tak jednoduše!

Yveta: Vnímám interiéry u lidí doma i veřejná místa a nechávám je na sebe působit jako celek. Někdy na mě padne tíha, když jsou věci moc nashromážděné nebo špinavé.

Jaký máte vlastně vztah k masu? Máte ho rády?
Míša: Vyrostla jsem na vesnici, takže pomalu každý týden byl králík, měli jsme i prase. Maso mám hodně ráda, ale nepotřebuju ho zase tak často. Když v Našem mase začaly ty šílené fronty, trochu mě mrzelo, že už tam nemůžu jít – už vůbec ne s kočárkem – a že se z toho stala taková turistická atrakce. Člověk na to ale musí jít chytře, buď se tam vypravit ráno, anebo si skočit do obchodu vedle. Doma jsem vždycky za největší hvězdu, když přivezu škvarkovou pomazánku. U táty a tchána už jsme ve fázi – Cože, tys ji nepřivezla?! Co se stalo?

Taky mám odmalička ráda párek v rohlíku, ale nejím to, protože nevěřím párkům. A v Našem mase jim věřím – miluju hovězí s hořčicí, a dokonce si tam dám i kečup, protože je opravdu z rajčat. Konečně mám kam chodit na párek v rohlíku!

Yveta: Já taky radši nakupuju dole v pasáži. Jeden čas jsem do Našeho masa hodně jezdila pro burgery. Teď tam nakoupím, když jsem zrovna v centru a mám cestu kolem.

Míša: Párkrát jsem tam byla i na tataráku, protože tomu taky musím důvěřovat, a několikrát jsem rodině a známým dala Večeři od řezníka. A měla úspěch!

Rozhovor původně vyšel v zimním čísel zákaznického časopisu A*, který si můžete volně brát v restauracích Ambiente. Užijte si ho!