Peti, jak vznikla akce Cook2help? Čí to byl nápad?
Může za to Hugo Hromas – jednoho dne mi zavolal s tím, že vymyslel benefici a jestli bych mu ji pomohla zpropagovat. Na kafe pozval i Julku Fišerovou alias Maškrtnici, se kterou jsme tomu daly jednodušší formát. Hlavním cílem bylo vytvořit platformu pro lidi z gastronomie, kteří si uvědomují přesah kulinární branže a chtějí se zapojit do neziskové pomoci. Povedlo se to a letos pořádáme čtvrtý ročník, takže už se dá mluvit o tradici.

Jak to celé funguje?
Každý rok na podzim obepíšeme náš seznam „obvyklých podezřelých“, navíc na něm rok co rok přibývají další jména kuchařů, foodies, restaurací i vinařů a jiných výrobců. Darují poukazy, kurzy vaření nebo produkty a my je pak prodáváme na webu Cook2help – přes objednávkový formulář a platební bránu Darujme.cz. Peníze za nákup jdou přímo na transparentní účet Lékařů bez hranic, a tak nemusíme řešit žádné velké papírování nebo otázku daní.

Je to jen malý projekt, ale pokaždé se vybere celkem pěkná částka, kterou věnujeme na Syrskou misi. Původně jsme chtěli podporovat různé organizace, jenže situace v Sýrii je stále vážná, zvlášť teď v období pandemie, a nechceme, aby se na ni zapomnělo.

V čem je tenhle ročník jiný?
Popravdě jsme zvažovali, jestli ho úplně nevynechat. Gastronomie je ve složité situaci a dárci na tom nejsou finančně vůbec dobře. Informace ze Sýrie nás ale přiměly vyhlásit aspoň „udržovací ročník“ a držet se motta: Dáme, co půjde. Překvapilo mě, kolik lidí se zúčastnilo s tím, že ještě není tak zle, abychom nemohli pomáhat. Mám pocit, že nabídka je letos ještě zajímavější než v předchozích letech.

Baví mě pozorovat, jak se na Cook2help potkávají velké značky, známí kuchaři i začátečníci, nebo dokonce amatéři. Pamatuju si na paní, která dva roky po sobě napekla výborné eclairs. Sama jsem si tenkrát koupila jednu krabici a tajně doufám, že se k nám zase někdy přidá.

Co najdeme na e-shopu letošního Cook2help?
Na výběr jsou různé kurzy a knížky, ale taky jedlé a pitelné dárky. Restaurace Ambiente věnovaly poukazy na dobu, až zase otevřou, a voucher máme třeba i z kavárny Ennea Café v Jeseníku. Specialitou, která se prodala během několika hodin, je Večeře snů na ohni v podání Huga Hromase, Jany Bilíkové Jelič a dalších šéfkuchařů. Uskuteční se v březnu v Donáthově mlýně a určitě to bude krásná oslava jara.

Mými letošními favority jsou skvělé fotky s gastronomickými tématy od Davida Macháčka, med z Trika a taky vermut z palírny Landcraft. Zrovna ten už je ale dávno vyprodaný, stejně jako spousta dalších věcí. Například gin od Martina Žufánka zmizel minutu poté, co jsme spustili prodej – jedna paní si na něj počkala přesně o půlnoci. Nabídku ale postupně doplňujeme, takže se těším třeba na březovou mízu od Honzy Klimeše, kombuchové sety od JZT Ferments nebo na chlebové předplatné pro Brno a Ostravu.

Peti, proč právě benefice prostřednictvím jídla?
Myslím si, že zrovna jídlo potěší a baví skoro každého. Takovým dárkem většinou nešlápneš vedle, a tak dáváme lidem možnost pořídit svým blízkým něco originálního k Vánocům a zároveň tím přispět na dobrou věc. Jako vystudovaná socioložka navíc vnímám i to, jak moc se jídlo promítá do našeho každodenního života a jak úzce je spojené s politikou.

Jídlo je téma, které se dotýká každého z nás a kterým stojí za to se zabývat. Důležitá je především kvalita potravin – není možné, aby v paštice nebylo maso nebo aby se jahodové džemy vyráběly převážně z jablek. Podle mého by politici, kteří mají na starost oblast zemědělství a výživy, měli intenzivněji řešit otázky, jako je transparence, dotační podpora malých zemědělců nebo restrikce za podvody na spotřebitele. Jídlo je zkrátka politika.

Jak se k politice jídla vyjadřuje gastronomie?
Hlasitěji než dřív a mám z toho radost. Gastronomie si dlouho žila sama pro sebe, ale v posledních letech se objevuje víc a víc podniků, které si uvědomují, že v jejich profesi nejde jen o to uvařit jídlo a donést ho na stůl. Pracují s potravinami, a proto by neměly ignorovat etiku a ekologii, ať už je to uhlíková stopa zboží, způsob zacházení se zvířaty, nebo hnojení zeleniny.

Lidé z restaurací začínají nad jídlem přemýšlet v širším společensko-politickém kontextu. Příkladem je Honza Čulík z táborského Thiru, který je apoštolem lokalismu a důkazem toho, že když se jeden tvrdohlavý člověk rozhodne něco změnit ve svém regionu, může to fungovat i byznysově. A vyvolat skvělou synergii mezi kuchaři, farmáři i hosty.

V rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava jsi moderovala diskusi Nové puzzle na talíři. O čem se debatovalo?
Hlavním hostem byla Jessica Fanzo, profesorka globální potravinové politiky a etiky, zúčastnil se taky Honza Čulík a ředitelka spolku Zachraň jídlo Anna Strejcová. Společně jsme se bavili o tom, jak by se mělo změnit stravování lidstva, aby to bylo udržitelné pro planetu a zdravé pro lidi. Taky jsme hledali způsob, jak společnost motivovat k tomu, aby se víc ohlížela na ekologické dopady toho, co jíme a nakupujeme.

Velkým otazníkem zůstává komunikace s nízkopříjmovými skupinami obyvatel. Není totiž snadné přiblížit kvalitu a problematiku jídla lidem, kteří si tak tak vydělají na živobytí a považují udržitelnost za téma pro elitu. Bylo by fajn, kdyby se našel nějaký český Jamie Oliver, který bude pracovat s dětmi ze sociálně slabších rodin a osloví širší vrstvy, ve kterých je potřeba šířit osvětu.

Mohlo by vás zajímat

Mise en place – náboženství všech dobrých kuchařů

Na počátku všeho bylo, je a bude mise en place. Co všechno tenhle výraz označuje a proč se bez něj neobejde žádný kuchař?

Všímáš si teď okolo sebe i dalších projektů, které chtějí pomáhat prostřednictvím jídla?
Mám pocit, že je solidarita v druhé vlně krize trochu jiná. Na jaře byla společnost plná energie a nadšení, zatímco teď převažuje únava a vyčerpání. Na druhé straně se vynořuje spousta malých iniciativ, jako třeba u nás na dědině poblíž Havlíčkova Brodu. Navrhla jsem dvěma sousedkám, že by nebylo špatné upéct něco sladkého pro místní domov seniorů, napsaly jsme o tom na Facebooku a za týden nás peklo dvakrát tolik. A taky se do podobné akce pustili známí z Ústí a z Prahy, kterým se zalíbil nápad „adoptovat si“ nějaký špitál nebo penzion pro důchodce.

Jsou to blbiny, ale právě takové blbiny jsou důležité. Nemusíme dělat velké věci, stačí jen drobnost, jako je štrúdl pro někoho, komu udělá hezčí den. Myslím si, že jestli nás covid něco učí, pak je to být laskaví a pomáhat druhým.