Hani, co tě motivovalo k tomu stát se zemědělkyní?
Vlastně to byla Praha. Dlouho jsem nevěděla, co se sebou. Nejdřív jsem nastoupila na právnickou fakultu, jenže obor ani velkoměsto mi nic neříkaly. Postrádala jsem každodenní aktivitu, na kterou jsem byla zvyklá z domu, a scházel mi běžný život na venkově. Začala jsem aspoň chodit do fitka – a tam jsem poznala trenéra, který předtím shodou náhod pomáhal zemědělcům se získávání dotací. To on mi vnukl nápad vrátit se do Semic a zkusit práci v zemědělství.

Mít nápad ale obvykle nestačí.
Já jsem k němu ale měla i pozemky, což mi dost usnadnilo cestu. Rodiče vlastní půdu, kterou v té době pronajímali sousednímu Bramku, kde oba pracovali. Ještě v Praze jsem se dozvěděla o možnosti dotace pro mladého zemědělce – nabízejí se mu dva miliony, za které může koupit pole, stroje nebo osivo, aniž by musel všechno složitě dokládat. Myslela jsem si, že taková vstupní investice bude stačit. Spletla jsem se. Bez rodinných polí bych si farmu nikdy nezařídila. Na dotaci jsem nakonec tak jako tak nedosáhla – byrokracie nebývá vůči malým zemědělcům zrovna vstřícná.

Jakou cestou ses tedy vydala k cíli?
Naši mi dali kolečko a motyku. A kontakt na osiváře. Nákup osiva už jsem si ale vyjednávala sama. Bylo mi dvacet, a když jsem taťku prosila o kus pole, jen se tiše usmíval. Já sama jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Po návratu z Prahy jsem proto chvíli pracovala v Bramku, kde jsem měla na starosti provoz v Hradištku. Ve firemní jídelně jsem tehdy poznala Aleše Karpíška, který mě povzbuzoval, abych se osamostatnila, a zaručil mi první odbyt ve svém projektu Jídlo a čas. Dodalo mi to kuráž.

Krátce nato dal taťka výpověď asi z půl hektaru půdy a nechal mě na něm hospodařit. Nevěřil, že u toho vydržím, a nezdál se mu ani můj způsob pěstování. Rozhodla jsem se totiž pro ekologický přístup, se kterým rodiče neměli zkušenost. Vzpomínám si na svoje první mangoldy – poslouchala jsem, jak obtížné je pěstovat listovou zeleninu bez postřiků, a dál jsem sázela měsíček a šalvěj okolo řádků s vírou, že tím odradím škůdce. Povedlo se. Sklízela jsem pětkrát za sezonu.

Proč sis vybrala zeleninu?
Chtěla jsem přilákat zákazníky do dvora. Zelenina je celkem náročná disciplína, ale tušila jsem, že o ni bude v okolí zájem – a můj předpoklad se potvrdil. Nakládačky a krouhané zelí mi pomohly dát o sobě vědět na trzích a oslovit i restaurace, kam jsem vždycky chtěla dodávat zeleninu. Při škole jsem brigádničila v Café Savoy, sleduju českou gastro scénu, a přestože nejsem žádná velká kuchařka, mám ke gastronomii blízko.

Původně jsem zavážela pár podniků v Poděbradech a v Lysé nad Labem, ale šlo to pomalu. Jeden rok jsem měla takový přebytek polních okurek, že jsem se ozvala Košíku – okamžitě mi navrhli spolupráci, která nám, aniž bych to zamýšlela, dala impuls vyvázat z pachtu další pozemky a navýšit objemy některých plodin. Nenapadlo by mě, že jednou budu okopávat patnáct hektarů a zaměstnávat rodiče i nejlepší kamarádku.

K tomu všemu teď přibývá kuchařů, kteří si mě sami vyhledávají – každý čtvrtek za mnou chodí na trh šéfkuchař Honza Všetečka od Kalendů a není to dlouho, co si u nás vyzvedl první objednávku zeleniny Martin Štangl. Raduju se, ale zároveň letos poprvé narážím na to, že nemáme dost zboží, a stojím tak před otázkou, jestli dál zvětšovat farmu.

A jaká odpověď zatím vítězí?
Kapacitu na poli ještě máme, ale těžko říct, jestli bych sehnala lidi do týmu. Mladých zemědělců zase tolik nepřibývá. Nedávno jsem ukončila studium na ČZU a většina spolužáků odcházela s vidinou pozice na ministerstvu zemědělství nebo jiném úřadě. Málokdo uvažoval o praxi na poli. Díky Instagramu vím o spoustě nadšenců, jako jsem já, ale mám pocit, že je to spíš jen zkreslená představa v naší malé bublině, a ne skutečný odraz zemědělství.

Zmínila ses o ekologickém způsobu pěstování. Certifikaci ale nemáš, je to tak?
Nemám. A stále nad tím přemýšlím. V poslední době si nejsem jistá, jestli opravdu rozumíme tomu, co konkrétní certifikace znamenají a přinášejí společnosti. Vůbec je tím nechci zpochybňovat, ale pro mě je zkrátka mnohem důležitější pravdivost zemědělce a přímý kontakt se zákazníky. Proto jsem se přihlásila do soutěžního programu EWA pro ženy v zemědělství – chci vybudovat zážitkový prodej z pole a šířit tak osvětu o pěstování zeleniny a režimu u nás na farmě.

Na druhé straně musím říct, že mě těší, jak dobře si česká zelenina vede v porovnání s dovozem, a na tom se samozřejmě podílí i certifikace, a dokonce i řetězce. Ty si jako odběratelé běžně udávají pravidla pěstování. Například Lidl má ještě tvrdší podmínky na rezidua v zelenině, než jaké vyžaduje od pěstitelů IPZ, tedy integrovaný systém produkce zeleniny.

Jak bys popsala systém ve vaší farmě?
Snažím se pěstovat takovou zeleninu, jakou chci já sama jíst. Nepoužívám proto žádnou chemii. Důvodem není jen zdravá produkce, ale taky půda, kterou považuju za veliké bohatství. Jako farmářka cítím povinnost o ni pečovat a chránit ji. Sem tam mě doženou obavy, jak dlouho ještě bude úrodná.

Velkopěstitele nezajímá biodiverzita ani půdní únava – kolikrát pěstují pět let po sobě brambory na stejném poli, které se postupně vyčerpává. Nehledě na některá hnojiva, která zeminu vyloženě dezinfikují. Mizí z ní pak veškerý život a může trvat několik let, než se obnoví. Každý zemědělec přitom ví, že půdu nejlépe vyživí organický hnůj, který se nedá ničím nahradit. Měli bychom se častěji inspirovat u našich předků.

Jak se jimi inspiruješ ty?
Vybírám si staré metody, které jsou proveditelné v našich současných podmínkách. Pěstujeme například předplodiny – znovu jsem zavedla jetel inkarnát, který je sice nákladný na osivo, zato přidává do půdy hodně živin. Kdysi býval ideální předplodinou pro brambory. Většinou nejde o žádné složité postupy – stačí třeba jen zapojit ruce místo těžké techniky. Vážně nechápu, proč velké traktory vjíždějí na pole i po dešti, takže po sobě zanechávají hluboké koleje. Z takového zásahu se země dlouho vzpamatovává nebo dochází k erozi půdy.

My startujeme kombajn jen za sucha, a když zaprší, tak buď nesklízíme, nebo prostě vykopeme zeleninu ručně. Pořídili jsme si taky ovce – dávají nám maso, ale i hnůj a skvěle nahradí sekačky. Jakmile sklidíme saláty, vypustíme stádo mezi řádky, aby snědlo zbytky a přihnojilo půdu. Myslím, že zemědělci občas vystupují z přirozeného cyklu a ztrácejí ohleduplnost vůči přírodě. Přitom jsou na ní závislí víc než na dotacích.

Co by se podle tebe mělo změnit?
Říkám si, jestli by nebylo lepší, kdyby se zrušily právě dotace, a to v celé Evropské unii. Mají sice vytvářet férové konkurenční prostředí, ale úplně to tak nefunguje. Kromě evropských dotací totiž existují i státní, které jsou například v Polsku o dost vyšší než u nás, a tím pádem si polský zemědělec dovolí nastavit ceny, kterým český farmář nemůže konkurovat. I pro mě jsou dotace nezanedbatelným příjmem – čerpám příspěvky na pěstování zeleniny a letos jsem si mohla koupit nový traktor, ale přesto se chci spoléhat sama na sebe. Díky tomu si uvědomuju, že je potřeba, aby se v Česku změnil hlavně přístup spotřebitele.

V čem konkrétně?
Přála bych si, aby lidé podporovali zdejší zboží a domácí produkci. České trhy jsou plné překupníků, kteří se vydávají za farmáře, a spousta zeleniny pochází ve skutečnosti z Lipenců, což je největší překladiště v republice. Role přeprodejců může být záslužná, ale dost záleží na tom, co prodávají. Kdyby stánky obsadili převážně čeští zelináři, lidé by se přiblížili sezonnosti a měli přehled o tom, kdy co dozrává. Rozhodně tomu nenapomáhá, když se lokální zelenina mísí s dovozem.

Pořád se stává, že u mě lidé koncem dubna poptávají rajčata. Nikomu to nezazlívám. Naopak! Tyhle dotazy využívám jako příležitost mluvit o své práci a nabádat zákazníky, aby kupovali suroviny v plné sezoně. Reálný zážitek z chuti a vůně je obvykle přesvědčí, že vaření podle sezony dává smysl ekologicky, ekonomicky i kulinárně, stejně jako zavařování surovin. Možná je načase, abychom se znovu naučili uchovávat úrodu na celý rok.

Registruješ i měnící se podnebí, o kterém se diskutuje?
U nás v Polabí nepociťujeme extrémní výkyvy srážek, a to díky závlaze z Labe. Zhruba od padesátých let platí zemědělci tzv. závlahářům, kteří pomocí čerpadel rozvádějí vodu do trubek a na pole. Nároky pěstitelů se liší podle hektarů.

Zároveň ale taky pozorujeme, že se otepluje, a čelíme výraznějšímu suchu i vedrům, která stresují nás i některé naše rostliny. S vodou proto zacházíme šetrně – instalovali jsme například kapkovou závlahu, která putuje přímo ke stonku rostliny, a nenahrává tak ani plísním. Každopádně podle odborníků se určitě promění skladba plodin na evropských polích – kdo ví, co budeme v Semicích pěstovat za dvacet let.

Umíš si sama sebe představit za dvacet let na poli?
Nevím, co jiného bych dělala, i když toho mám někdy nad hlavu. V sezoně se nezastavím – vstávám v pět ráno a večer lezu do postele už kolem osmé. Odpočívám jen v sobotu, po trzích v Turnově. Dřinu ale vyvažuje různorodost. Baví mě, že můžu být na čerstvém vzduchu a pozorovat výsledky, ať už je to kus vypletého pole, nebo dozrávající zelenina. Mám ráda výzvy – letos konečně sklidím fialový květák a chystám se i na květolici nebo tuřín.

Vyhovuje mi potkávat se s lidmi na trzích, ale stejně tak utíkám na pole, abych vypnula hlavu. Vést farmu obnáší taky hromadu plánování a úředničiny a vedle toho nesmím zapomenout na roli šéfové.

Pověz, jak se ti šéfuje vlastní rodině?
Není to vždycky idylka, ale známe se a máme se rádi. Všechny problémy hned vyslovíme nahlas, takže mezi námi nevzniká dusno – ráno se pohádáme, a do večera o tom nevíme. Na tyhle výměny názorů bohudík nemáme takovou paměť jako zelenina. Ta si údajně pamatuje, jak se o ni člověk stará. Věřím tomu – sama si všímám, že i rostliny dovedou vnímat svět okolo nás.