Chvíli po osmé ráno vyrážíme na naši první zastávku – na farmu v Mladoticích, za zootechnikem Jaroslavem Bejdou. Jako holka z města jsem si zootechniky představovala jako postavy z filmu Vesničko má středisková, kteří chodí ve špinavých montérkách a od rána do večera se hrabou v hnoji. O to větší překvapení bylo, když nás přivítal sympatický šestatřicátník, který by se mohl vmžiku proměnit v hipsterského baristu z pražské kavárny.

Společně s kolegy fotografy jsme si sedli v zasedačce rovnou u pana předsedy a pan Bejda na nás začal hrnout spletitou historii přeštického prasete. Jeho projev je obdivuhodně erudovaný, poetický a o prasatech mluví s takovou láskou, jako by si je bral domů na víkend coby domácí mazlíčky. Přitom stačilo málo, a tohle krásné české plemeno vyhynulo.

„Jeho chov byl od 40. let zakázán, zůstat měla jen bílá prasata. Za přežití přeštíka vděčíme českým sedlákům, kteří vepře příbuzných plemen chovali tajně ve svých chlívech. Jakmile zákaz pominul, začala se plemena, která přežila, znovu křížit. Podařilo se vyšlechtit původní přeštické prase s typickými znaky – uši dopředu, černobílé zbarvení a větší protučnění,“ vysvětluje Jaroslav Bejda.

Líné sviňky a kanečci s papíry

„Každý přeštík, který je určený k rozmnožování a udržování čistoty plemene, má papíry. V nich je mimo jiné napsáno, ze které rodové linie prase pochází. Dnes jich máme deset – musíme se o ně pečlivě starat a zabránit jejich křížení mezi sebou až do třetí generace. Linie jsou pojmenovány podle svých zakladatelů, tedy chovatelů, kteří je udrželi,“ vypráví pan Bejda.

Jejich jména odrážejí původ a možná i temperament zvířat, protože v Mladoticích jsme se setkali například s Piráty, Pirátky a Sokolíky, ale taky s Amperory nebo Wisconty. Nepřipomíná vám to spíš hrdiny akčních filmů?

Při pohledu na prázdný výběh začínám chápat příměr „línej jako prase“. Vepři se s pohybem vážně nepřetrhnou, i když mají k dispozici velkorysý prostor na sluníčku. Zatímco fotograf pobíhá kolem chlíva, Jaroslav Bejda se snaží nalákat přeštíky na trs trávy, aby se nám aspoň na chvíli ukázali venku.

„Prase je od přírody líné zvíře, a tak většinu času proleží. Tomu je třeba uzpůsobit jídelníček, takže jim kromě obilovin přidáváme do krmné směsi i vojtěšku, ječmen, slad nebo otruby. Strava musí být pestrá, protože chceme, aby naši vepři rostli pomaleji a tuk se jim ukládal rovnoměrně do svalů. Kdyby byla strava příliš kalorická, tloustli by neúměrně rychle. Když se doma válíte na gauči, taky se necpete jako vrcholoví sportovci,“ vysvětluje nám pan Bejda, zatímco se snažíme získat pár hezkých záběrů.

Rovnoměrné uložení tuku ve svalech je pro přeštíky typické a maso je díky němu šťavnaté a křehké. Přeštická kotleta na grilu tak není tvrdá podrážka, ale steak, který ukrojíte jako dortíček.

Stálý přísun mléka a teplíčko

Od výběhu se přesouváme do porodnice, kde sviňky, jak jim Jaroslav Bejda láskyplně říká, tráví čas před narozením selátek a po něm. Dochází mi, že vzít si na reportáž do prasečáku bílé tenisky nebyl nejlepší nápad. U dveří nás navíc praští do nosu typický smrad a já nechávám svou koženou bundu raději venku na zábradlí.

Při pohledu na roztomilá selátka však na nepříjemný odér rychle zapomeneme a zaposloucháme se do povídání pana Bejdy, který nám vysvětluje, jak tady přicházejí přeštíci na svět. „V porodnici je třeba udržovat optimální teplotu pro všechny. Prasničky potřebují chlad, ale selátka zase teplo, a tak tady mají v rohu vyhřívané podložky, kam chodí po nakrmení odpočívat,“ vysvětluje.

Neodoláme a chceme selátka na fotku. Pan Bejda ochotně pózuje hned se čtyřmi kousky v náručí před kupou sena. Idylickou scénu trochu kazí selečí kvikot – naše bubínky ale vydržely. Po posledním portrétu se s panem Bejdou loučíme a vydáváme se na cestu do Zbiroha za českým strakatým skotem.

Volci a jalovice

Po příjezdu na zbirožskou farmu Líšná nás vítá vedoucí zootechnik Petr Pánek. Sice není tak výřečný jako pan Bejda z Mladotic, ale o to víc si užíváme všudypřítomný klid. Když přicházíme do chlíva, zvířata jsou klidná, při dotyku se neplaší a doslova nám žerou z ruky. Hned si vzpomenu na slova Vlasty Laciny, šéfa Amasa, které z Líšné odebírá volky a jalovice: „Pohoda v životě zvířat je pro nás nejdůležitější. To, že se nebojí kontaktu s člověkem, je jasným důkazem, že se o ně chovatel dobře stará.“ Tady to evidentně platí.

Možná vás napadá, proč v Amase chtějí zrovna volky a jalovice, když je přece nejlepší steak z mladého býka? Vlasta a jeho kolegové na to mají jiný názor. Tvrdí, že maso z býka je sice libové, ale nemá tak výraznou chuť. Volkům (vykastrovaným samcům) a jalovicím se ukládá tuk jiným způsobem, a výsledkem je rovnoměrně mramorování.

V Česku tohle však není běžné, většina farem je zvyklá spíš na odběr masa z býků. V Líšné se to ale před lety rozhodli s pomocí Radka Chaloupky zkusit, a dnes jsou z nich nerozluční partneři. Volky a jalovice tady chovají výhradně pro Amaso a porážejí je ve věku 20 až 22 měsíců.

Od dubna do listopadu na pastvě

Naše návštěva v Líšné je kratší než ta v Mladoticích, protože se tady dobytek jen chová. Vzpomněla jsem si ale na loňskou jarní exkurzi, kdy jsme se přijeli podívat na první vypuštění dobytka po zimě na pastviny a kterou jsem mimochodem absolvovala ve stejných bílých teniskách.

Tehdy jsme si s fotografem mysleli, že nafotíme veselé kravičky, které si šťastně vykračují na pastvu. Platilo to přesně do chvíle, kdy fotograf jen taktak stačil uhnout dupajícímu stádu, které se doslova řítilo do venkovního výběhu. Krávy a telata skákaly do výšky jako pominuté, jako by se nemohly nabažit čerstvého vzduchu. Při letošní návštěvě už byly na pastvě zabydlené, a tak podobně jako prasata polehávaly a líně se pásly.

Se stejným klidem v srdci se loučíme s panem Pánkem a nasedáme do auta. Moje bílé tenisky návštěvu prasečáku a chlíva přežily víceméně bez úhony. Domů jedeme příjemně unavení a možná i lehce omámení – asistent fotografa si totiž v kufru veze prasečí exkrementy na svou vinohradskou zahrádku ve vnitrobloku...

Článek vyšel v letním čísle časopisu A*, který si můžete volně brát v restauracích Ambiente. Užijte si ho!