Čekáme před cukrárnou Myšák a vyhlížíme pana Rudolfa Linku, syna veleváženého lahůdkáře Aloise Linky a posledního učně cukráře Františka Myšáka. Za chvíli přijíždí na vozíku usměvavý pán, v očích radost a po boku energickou ženu Blanku, která ho do Vodičkovy ulici doprovodila stejnou cestou, kterou sem v roce 1944 chodil do práce. Kremrole prý tehdy bývaly kratší, atmosféra vídeňská a podnik plný hostů, kteří se vraceli na oblíbený karamel s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou. Usedáme ke stolu, objednáváme panu Linkovi espresso a noříme se do minulosti, která si zaslouží poklonu.

Lahůdkářství v roce 1911

„Můj tatínek byl veliký člověk. Pocházel z chudé vesnice, a v Praze dokázal vybudovat obchod evropského rozměru,“ vzpomíná Rudolf na svého otce Aloise Linku, který si v roce 1911 pronajal byt v Hybernské ulici a otevřel jedno z prvních (a také nejznámějších) lahůdkářství v Praze i v zemi. Jeho sortiment neměl konkurenci, pan Alois totiž sledoval trendy v zahraničí, odkud si přivážel exkluzivní nápady i produkty. V roce 1935 se kvůli zdražení nájemného odhodlal koupit dům v Havlíčkově ulici a otevřít nový podnik s moderní technologií, místy k sezení a rozmanitou nabídkou lahůdek z celého světa.

„Táta hodně cestoval a sbíral kontakty, často jezdíval do Německa a Francie. Sám pak vozil nebo si nechával posílat vína, oleje, sýry a další vybrané delikatesy. Dneska si to nikdo neumí představit, protože takové lahůdkářství už neexistuje. V obchodě bylo několik oddělení, ve sklepech stály sudy s vínem a taky se tam solí rajcovaly sýry, dokud nedozrály do velkých bochníků,“ popisuje Rudolf Linka seznam laskomin, který si nevěřícně prohlížíme v dochovaném katalogu z 30. let.

V lahůdkářství bylo k dostání tuzemské i exotické zboží – zelenina a ovoce v různých úpravách, maso a uzeniny, sýry, mořské plody a rybí speciality, koření, dochucovadla, oříšky, čokolády a cukrovinky, káva, čaje a dlouhá, pečlivě sestavená přehlídka vín, likérů, brandy, koňaků a dalšího alkoholu. Pro labužníky se objednávala vlaštovčí hnízda z Číny, želví maso nebo kohoutí hřebínky, v prodeji se objevovaly palmové vršky, chmelový salát i chřestové fazole, ovšem v chladicích boxech nechyběly ani klasické chlebíčky, vlastní majonéza z čerstvých žloutků a olivového oleje nebo legendární vlašský salát, který vymyslela Rudolfova maminka Marie.

„V sobotu jsme k večeři mívali buřty, protože jsme dojídali, co se neprodalo,“ poznamenává Rudolf a přidává další vzpomínku na dětství: „Jednou na Mikuláše převlékl táta mě a moje bratry za Mikuláše, čerta a anděla a postavil nás do výlohy, abychom přilákali zákazníky. Vzbudili jsme takovou pozornost, že se na křižovatce zablokoval provoz, a tátovi pak zakázali dělat živou reklamu.“

Když cukrářem, tak u Myšáka

Nejmladší Rudolf strávil v lahůdkářství po boku maminky spoustu času, aniž tušil, jak otcův záměr ovlivní jeho život. „Tátovým snem bylo otevřít gastronomický dům. Bratr proto založil hospodářství u Poděbrad, aby prodejnu zásoboval masem, zeleninou, čerstvým máslem a dalšími potravinami. Druhý bratr se měl vyučit řezníkem, třetí pekařem a já cukrářem,“ vypráví Rudolf.

Aloisův plán zbořila druhá světová válka, i tak ale čtrnáctiletého Rudolfa vyslal do učení k cukráři Františku Myšákovi. „Pan Myšák tehdy nepříjímal žádné učedníky, ale táta se s ním potkával v obchodním spolku Merkur a domluvil to s ním. Dostal jsem se k němu vyloženě z protekce a pracoval tam čtyři roky jen za stravné. Chtěl jsem se vyučit cukrářem a zároveň číšníkem, a tak jsem byl dopoledne na cukrárně, kde jsem procházel všemi resorty, a odpoledne jsem obsluhoval v kavárně.“

Na pana Myšáka si Rudolf pamatuje jako na hodného člověka a opravdu výjimečného cukráře: „Všichni znají jeho karamelový pohár, ale málokdo ví, jak nádherně uměl karamel foukat a že za to sklízel ceny na mezinárodních soutěžích, třeba v Paříži.“ Už jako učeň si chtěl Rudolf dělat všechno po svém, a poněvadž měl bohatou fantazii, nechávali ho zdobit krémové dorty. Pokaždé tak byly trochu jiné.

S úsměvem si pan Rudolf připomíná i průšvihy, které mu pan Myšák dokázal odpustit – třeba když škobrtl o dveře a popadaly mu na zem všechny věnečky, které nesl do prodejny na velikém tácu na hlavě, nebo když bez dovolení utekl sledovat bombardování Prahy. Místo receptur a postupů nám Rudolf předává daleko cennější odkaz pana Myšáka: „Byla to pro mě ta nejlepší škola, jakou jsem si mohl přát. Naučil jsem se tady poctivosti a celý život se držím velké pravdy, kterou nám pan Myšák často opakoval: Náš zákazník, náš pán. Host musí dostat to, za co zaplatil.“

Mohlo by vás zajímat

Co všechno zažil Myšák?

Slavný podnik ve Vodičkově ulici znovu otevřel! Tahle cukrářská legenda měla dramatičtější osud, než si možná myslíte...

Ovocný bar na Václaváku

Jako poslední žák pana Myšáka zažil Rudolf smutný konec znárodněné cukrárny v roce 1948. Přesunul se pak do malé vršovické cukrárny jednoho z bývalých zaměstnanců Myšáka a později do národního podniku Pražská cukrárna.

Po dvou letech na vojně přišla další cukrářská praxe v Mléčné jídelně Pramen v Hybernské ulici a zakrátko příležitost, která se neodmítá – vedení podniku na Václavském náměstí 52. „Majitelé si představovali zeleninovou jídelnu, protože v té době v Evropě frčely salátové bary, jenže já nikam necestoval a neměl se zeleninou zkušenosti, a tak jsem navrhl ovocný bar Pramen. Za dva měsíce jsme otevírali,“ říká Rudolf.

Ovocný bar patřil k prodejně Ovoce a zelenina Praha, který sídlil v přízemí a dovážel suroviny z různých zemí. Díky tomu mohl Rudolf jako jeden z mála v Československu experimentovat s exotickým ovocem a vytvořit koncept, který byl unikátní nejen v Praze, ale i v Evropě. Kromě variací s banánem, jako byl banán „Žůžo“ s oříškovou polevou nebo odvážná variace se šunkou a majonézou, ke které ho navedly neobvyklé chutě jednoho z hostů, servíroval Rudolf například pomeranč s čokoládou nebo ananas se šlehačkou.

„Byli jsme první, kdo připravoval ovocné polévky, třeba jahodovou s cinzanem nebo pomerančovou. To bylo terno, stejně jako naše banánová zmrzlina. Stály se na ni tak dlouhé fronty, že byli prodejci zeleniny v přízemí nešťastní,“ usmívá se pyšně Rudolf. Ze zmrzlinového stroje jako jeden z prvních v Česku vytáčel zmrzlinu s 50% podílem ovoce.

„Neumím vám říct, kde a čím konkrétně jsem se inspiroval. Chtěl jsem dělat to, co nikdo jiný okolo, a věděl jsem, že musím lidem neustále nabízet něco nového,“ vysvětluje Rudolf. Mimo jiné je autorem proslulého Kubánského dortu s čokoládou a banány. „Byl to šlágr, na Vánoce jsem jich dělal sto. Tehdy mi v obchodě slíbili, že dostanou z Kuby novou sortu dlouhých banánů, a tak jsem dort předem pojmenoval Kubánský. Banány sice nikdy nedorazily, ale název jsem už nezměnil.“

Pan Rudolf zastával výrobu sám, jen s jedním pomocníkem, tvrdá dřina se však vyplatila. Do Pramenu denně chodilo okolo tisícovky hostů, mezi nimi i státní návštěvy a řada slavných umělců: „Naším každodenním hostem byl Waldemar Matuška. Měl své oblíbené místo a často si na něj rád počkal. S Karlem Högerem jsme se navzájem oslovovali ,mistře‘ a já podle něj vyrobil Bikaveri, svařené víno s banánem,“ vrací se Rudolf na Václavské náměstí, kde hosty překvapoval a bavil svou kreativitou.

Splněný sen ve Švédsku

Vedení ovocného baru se nakonec ujal pan Hájek, který se tu školil, aby s bratrem později otevřel Světozor. Rudolf a jeho žena Blanka, se kterou se seznámil právě v Pramenu, si totiž vybrali jinou cestu – v roce 1977 odjeli do Švédska na svatbu Rudolfovy dcery Zdeny a už tam zůstali.

„Odjakživa jsem snil o vlastním podniku,“ říká pan Rudolf. Po třech letech hledání vhodných prostor objevil adresu v Göteborgu, vybojoval si půjčku od banky a svépomocí zařídil ovocný bar Fructus. Blanka k tomu dodává: „Banky nechtěly riskovat a podpořit něco tak pokrokového a několikrát nás odmítly. Pak ale manžel jednoho dne vyřezal obraz z ovoce a přinesl ho bankéři, který nás den předtím poslal domů. Přesvědčil je tak, že je mistrem v oboru, a půjčku jsme dostali.“

Do Fructusu vložil Rudolf úsilí a poctivost, díky které předtím uspěl v Praze, a proto si kavárna s asi třiceti místy v přízemí, výrobnou v patře a letní zahrádkou získala široko daleko dobrou pověst a plnila se hosty (nejen) z celého Švédska. Do podniku pravidelně chodívali umělci jako režisér David Rodok, který „k našincům“ posílal kolegy z tamního divadla, nebo členové skupiny Roxette, a příležitostně do Fructusu zavítal i Jiří Suchý, Karel Kryl nebo Jitka Molavcová.

„O sobotách se u nás tvořily fronty ještě před otevírací dobou. Museli jsme najímat extra personál, protože ve čtyřech bychom to nezvládli. Bylo to náročné. Manžel dennodenně vstával v pět, aby zajel na trh pro to nejlepší ovoce. V tomhle je zkrátka stará škola – nikomu příliš nedůvěřoval a musel mít nad vším dohled. Proto jsme taky odmítli otevřít další bar. Rudolf byl totiž vždycky přesvědčený o tom, že majitel má být přítomný v podniku a že by to bez něj nefungovalo tak, jak si přál,“ konstatuje Blanka.

Linkovi zařadili na menu některé hity z Prahy, většinu sortimentu ale Rudolf vytvářel podle sezony a svých nápadů. Právě ty ho odlišovaly od ostatních. V nabídce tak byly pečené brambory s ovocem, hruška plněná marcipánem, ovocný hamburger s ananasem nebo ovocné obědy jako palačinky, ovocné polévky a saláty. Největší úspěch ovšem sklízely kaštany. „Naši zaměstnanci to nenáviděli, protože výroba kaštanového pyré je velmi pracná, ale hosté je milovali. Dělali jsme z nich polévku, zmrzlinu, krémy do zákusků i placičky,“ vypočítává pan Rudolf.

Některé kombinace byly poměrně extravagantní, například pečený ananas s volským okem nebo rajčatová zmrzlina s vodkou. Linkovi mají v paměti i několik méně úspěšných variací, třeba studené těstoviny „Mišmaš“ s ovocem, zalité čokoládou a trochou šlehačky. „Chtěli jsme lidem ukázat něco českého, a tak jsme nabídli rakvičku. Bohužel jsme použili doslovný překlad a rychle nám došlo, že název ,šlehačková rakvička‘ Švédi prostě neberou s humorem,“ směje se Blanka a vykládá nám historku, která potvrzuje talent a preciznost jejího muže:

„Když se narodila švédská princezna Victorie, upekl Rudolf překrásný elegantní dort s bílou, nugátovou a tmavou čokoládovou vrstvou potažený čokoládou a poslal ho na hrad. Královská rodina mu poděkovala a dovolila mu nazvat ho Victoria.“

Návrat domů

Dynamická životní kapitola ve Fructusu skončila odchodem pana Linky do důchodu v roce 2002. Tehdy se manželé rozhodli podnik prodat a přestěhovat se zpátky do Prahy, kde pobývají dodnes. Z očí pana Linky vyzařuje spokojenost, která naznačuje, že by na své cestě nic nezměnil. Anebo změnil?

„Jeden sen se mi přece jenom nesplnil, a to život v Americe, která pro mě byla ideálem svobody a podnikavých lidí. A víte co ještě? Manželka o tom nechce ani slyšet, ale já bych ještě rád něco otevřel. Třeba zmrzlinárnu vedle našeho bytu, tam, jak je směnárna,“ uvažuje devadesátiletý mistr s duší, která nestárne a raduje se z naplněného života s vůní cukrařiny.

Zdroj: Paměti Rudolfa Linky od Jany Slabé