Lokál Hamburk

Oblíbené nároží v pražském Karlíně v sousedství někdejšího říčního přístavu, kde v 19. století stával hostinec U města Hamburku. Dnes jsme přístavem pro žíznivé hosty z okolních kanceláří.

Najdete nás i online

Kakalíku, proč se Vám říká Kakalík? 

Kakalík: To je tedy zrovna intimní otázka na začátek. Dejme tomu, že se nějak jmenuji a to jméno jsem jednou ze srandy zkomolil. A jak jsem to jednou pomotal, už to nešlo vzít zpět, všichni mi začali říkat Kakalík. Přijal jsem to za své. Lidi se občas ptají, ale vysvětlení si nechám pro sebe. 

Ponecháme to jako tajemství, nebo si to čtenáři vygooglí. Pamatujete si na první setkání s Martinem? 

Kakalík: Jo. Dostal jsem za úkol vytvořit rytiny na stěnách Lokálu, tak jsme se museli potkat tady na stavbě (pozn. red: v roce 2013). Atmosféra byla celkem dramatická, všechno se muselo stihnout v určeném termínu. Fyzicky to byla celkem makačka, rýt do dřeva vrtákem. A najednou přišel takovej milej pán. A to byl tady budoucí pan vedoucí (smích). 

Martin: Pamatuju si ho, jak tady pobíhal s bruskou, v ruce papír, podle kterého ryl. Sem tam se rozčiloval, takže jsem pochopil, že čas opravdu běží. Mám pocit, že jsi tu tehdy pracoval i přes noc. Pracující umělec, to jsem do té doby neviděl. 

Kdo vás k práci tenkrát oslovil? 

Kakalík: Zavolal mi Aleš ze Studia Najbrt, byl trochu tajemný. Nebudu lhát, Studio Najbrt se neodmítá, tak jsme si dali schůzku. Ambiente jsem sice znal, ale jména s ním spojená vůbec. Všechno jsem odkýval a rovnou vytvořil návrhy. Věděl jsem, že když Aleš někoho osloví, tak ví, proč to dělá. Necítil jsem žádné tlaky, které jsou jinak v restaurační branži běžné. 

A pak se z vás stal host. Kolik návštěv jste musel absolvovat, aby z vás byl štamgast a z vás dvou se stali přátelé?

Kakalík: Přestěhoval jsem se kousek odsud, vedle Invalidovny, a sem do Lokálu jsem chodíval často. Měl jsem v té době vztahové problémy a kamarád taky, tak jsme je sem chodívali řešit. A vyřešili jsme je (smích). S Martinem jsme si potykali, jenže pak jsme na to zapomněli, a tak jsme si nedávno potykali znovu. Od té doby, co jsem se odstěhoval, už sem tolik nechodím. Ale za toho třičtvrtěroku, co jsem v Karlíně bydlel, jsem tu podle mě utratil, co jsem si kresbami vydělal. 

Martine, co podle tebe dělá z hosta štamgasta? 

Martin: Vždycky rád odpovídám tak, že štamgast je pro nás každý host, který přijde a třeba se nás zeptá, jak se máme. Sem tam přinese holkám na výčep někdo čokoládu, to je z něj štamgast téměř hned (smích). U Kakalíka jsme okamžitě věděli, že patří mezi nás. Je součástí hospody, jeho rukopis je tu všude kolem. 

Kakalík: Když jsem bydlel kousek odsud, jsem měl psa Zdendu, voříška. Procházky chápal po svém, a kdykoli mi zdrhl, věděl jsem, že ho najdu tady. Holky za výčepem ho měly rády, dávaly mu piškoty, a tak tu byl snad častěji než já. Říkali mi „ten od Zdendy“. 

Martin: Já teda nevím, jak to bylo doopravdy… Pes je totiž dobré vodítko, jak navázat kontakt se slečnami servírkami, že? (smích) Máme jednoho štamgasta, který sem chodí se psem, a je hezké vidět, jakou radost má, když je zájem o jeho pejska, a tedy i o něj. 

Na stěnách Hamburku vidíme Kakalíkovy rytiny ilustrující život v Karlíně. Je něco, co byste tam teď hned nejraději dovyryl?  

Kakalík: No samozřejmě, celé bych to udělal jinak. (smích)

Martin: Aha, dobře, píšu si – „rekonstrukce brzy“.

Kakalík: Takhle. Znám ostatní tvůrce, kteří dělali kresby v dalších Lokálech, a uvědomuju si, že v Karlíně jsem měl velkou výhodu, co se týče tematických okruhů. Na tom bych nic neměnil. 

Jaká byla témata?

Kakalík: Bylo mi tenkrát doporučeno setkat se s někým z tzv. fanklubu Karlína, což jsem taky udělal. Dotyčný nebyl k zastavení, mluvil a mluvil a nešel vypnout, takže jsem od té doby odborník na tuhle čtvrť. Dozvěděl jsem se třeba to, že Karlín se stavěl jako New York, ulice jsou tu do pravých úhlů, z výšky to vypadá jako šachovnice. Taky tu jezdila vůbec první tramvaj v okolí Prahy – zkrátka František Křižík se inspiroval v Americe. Oproti Praze to bylo brutálně moderní „city“ (pozn. red.: město). Když se pak Karlín stal součástí Prahy, město si tím dost pomohlo, modernizovalo se. A podobných informací padlo hodně. Snažil jsem se pojmout kresby nadčasové, aby nezestárly. Ale nedokážu říct, jestli se to povedlo. Jako kreslíř se vyvíjím a dnes bych na to šel samozřejmě jinak. Kresby jsou navíc hodně zkratkovité, takže když člověk nezná kontext, na první dobrou je nepochopí.

Což ale může být pro hosty motivace k tomu, aby navázali konverzaci s personálem. 

Martin: Naprosto souhlasím. Zrovna nedávno jsem stál se synem venku u oblíbených parapetů, pili jsme malinovku a pivo. Syn odtamtud koukal právě na kresbu územního plánu Karlína, o které mluvíte, a nechápal, o co jde. Tak jsem mu to hned řádně vysvětlil. A zrovna na tuhle rytinu se ptají lidé nejčastěji. Jsou zvídaví a jsou rádi, když jim pomůžeme pochopit souvislosti. 

Kakalík: Je to tak. Nejméně vstřícná kresba, a budí nejvíc vášní. Onehdá se mě na to někdo ptal v e-mailu. Zato takoví komouši, ti jsou hned všem jasní. 

Ti jsou na stěně taky?

Martin: Tady, v zadní části Lokálu. 

Kakalík: Málo se to ví, ale Karlínští hoši, jak je nad kresbou napsáno, si říkali zakladatelé komunistické strany. Sice se nescházeli přímo tady, v původním podniku, ale ve vedlejší hospodě. Ke Karlínu se tahle historie váže nekompromisně. 

Martin: Měli jsme tu dokonce starší hosty, pamětníky, kteří rozvířili debatu. Té skupině se totiž prý říkalo také Karlínští kluci (pozn. red. Karlínští hoši/kluci je neformální označení skupiny členů KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, která se v roce 1929 dostala pučem do vedení této strany. Sekretariát měli právě v Karlíně). Jen doufám, že naše děti budou vzpomínat na jiné kluky z Karlína. 

Co dalšího se dá z rytin vyčíst? 

Kakalík: Víme, že Karlín byl na přelomu století středobodem elektrifikace města, bylo tu první veřejné osvětlení. Svým pojetím byl zkrátka hypermoderní, a to i v evropském měřítku. 

Martin: Také tu sídlila nejstarší školka. A ještě tu máme odkaz k Rustonce – fabrice, která byla nedávno zbourána a dnes místo ní stojí moderní budovy. Bývala dominantou Karlína, celý Křižíkův územní plán se točil kolem ní. 

Zdroj: kakalik.cz

Zdroj: kakalik.cz

Zdroj: kakalik.cz

Co dalšího jste, Kakalíku, pro Lokály vytvořil? 

Kakalík: Je toho spousta. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale stal se ze mě polodvorní kreslíř Ambiente. Netuším proč.

Asi jste vtipný. 

Kakalík: No, možná. Kreslím ilustrace do novin Štamgast, dělal jsem odznáček pro Lokál Hamburk i Lokál Korunní. Pro Hamburk jsem ilustroval narozeninový pivní tácek a o Vánocích maluju výlohy. 

Martin: Na stolech ve všech Lokálech jsou rezervačky s Kakalíkovým rukopisem a taky pivenky, do kterých se zapisují vypitá piva.

Setkáváte se u odvážnějších vtipů s námitkami?  

Kakalík: Zrovna nedávno jsem se úplně netrefil s jedním vtipem v novinách Štamgast. Ale tušil jsem, že překračuju hranici, tak jsem rovnou navrhl i verzi B. A ta šla do tisku. 

Mohlo by vás zajímat

Na zdraví! 14 způsobů, jak se v Ambiente staráme o pivo

Od školení výčepních až po pivní konferenci v USA.

Patří podle vás do hospody politika? 

Kakalík: Politika k pivu určitě patří. Ale je fajn, když na ni dojde až tak po tom pátém, kdy tají ledy. Sport a politika hýbají diskuzemi v hospodě odjakživa. O politice se, a zvlášť v dnešní době, dá mluvit sáhodlouze, jen to nikam nevede. Do svých vtipů ale politiku moc nezapojuju, nemám to rád. Vtipy o politice mívají jepičí život, ve čtvrtek je to vtipné, a v pondělí už je zase všechno jinak. Ale mluvím jen za sebe a svoji sociální bublinu. 

Martin: Když nesu lidem ke stolu pivo nebo jídlo, přirozeně vnímám, co hosté řeší, a politika je to naprosto minimálně. Jsem za to upřímně rád. Nevznikají tak zbytečné rozepře, lidé na sebe nekřičí, neperou se. I pro nás je příjemné, že se tu neřeší politika.

Proč se lidé v hospodách už tolik neperou? 

Martin: Řekl bych, že nemají potřebu nutně si prosazovat svou, a ani k tomu nemají podněty. Lidé obecně pijí méně tvrdého alkoholu, který může být příčinou menší sebekontroly. Vidím, že mladí sem nejdou pít, jdou se spíš bavit, najíst se, dají si tři piva a vyrazí domů. Je to fajn. 

Kakalík: Mám kancelář na Vinohradech a kousek ní je hospoda Na Schůdku, kde jsem štamgastem. Před lety tam pivo stálo 38 korun a hospoda byla plná. A byla plná i přímočarých lidí. Ne že by se vyloženě prali, ale byli ostří. Pak ale pivo zdražilo na 63 korun a tihle přímočaří tam už nechodí. Asi se ty vášnivé debaty odehrávají jinde. Na Schůdku je to teď spíš romantika, strejdové relaxují u piva a politika je každému ukradená.

Martin: U nás v Lokále Hamburk se teď řeší jen to, že tudy v rámci nějaké výluky nebo snad provokace (smích) projíždí tramvaj s reklamou Slavie. Sparťanská tu jezdí už rok, to je v pořádku, jelikož většina hostů jsou sparťané. Ale když projede Slavie, tak si místní i zanadávají. Mně je to jedno, já jsem nestranný, fandím Slovácku. 

Kakalík: Je fakt, že Lokál je jediná pivnice široko daleko, kam jdou lidi i na rande.

Je nějaká životní otázka, na které se vy dva neshodnete?

Kakalík: Není. Já ani nevěděl, že fandí Slovácku. To mě trošku zaráží… Ale co už. 

Martin: Tak to já naopak dobře vím, že ty jsi Baníkovec.

Jste? 

Kakalík: Neumíte si představit, co je to za řeholi, fandit Baníku. Už ani nemusím do kostela.