Kuchařka bez domova

Do salonku Lokálu v Dlouhé dorazili naši „staří známí“ Honza a Zuzana spolu s Helenou, Karimem a Robertem.

Helena je Zuzanina přítelkyně, jsou spolu už tři roky. Vyrostla v dětském domově v Prešově, ale od osmnácti let žije v Praze. Za tu dobu vystřídala řadu zaměstnání: myla vlaky, pracovala v Orionce nebo v drůbežárně. Ovšem ze všeho nejraději vaří – jako kuchařka bez domova v rámci projektu Jako doma, navíc spolu se Zuzanou.

Helena a Zuzana už za sebou zkušenost s Obědem pro dalšího mají. A „bylo to vynikající“, shodují se. Do Lokálu přišly společně, aby si dodaly odvahu jít do restaurace – na místo, kam se obvykle nevydávají. Byly to však plané obavy. Obě se tu cítily příjemně, a zvlášť spokojené byly s obsluhou. „Pořád se nás někdo ptal, jestli nechceme přidat. Ale já pět knedlíků ještě nikdy nesnědla,“ přiznává Zuzana.

Bezdomovecká celebrita

Karim je asi nejblíže tomu, co bychom mohli nazvat pražskou bezdomoveckou celebritou. Na ulici odešel sám a dobrovolně, na rozdíl od mnohých jiných. Dlouhou dobu se živil jako prostitut a taky zabředl do drog. Poté, co ho jeden klient vědomě nakazil HIV, přestal Karim šlapat ulici a stejně jako Zuzana se dokázal vymanit z drogové závislosti. Dnes provádí v Pragulicu a otevřeně vypráví svůj příběh, aby mohl sloužit jako varování a prevence pro ty, kdo by snad byli v pokušení dát se na stejnou cestu jako kdysi on.

Také Karimova zkušenost s Obědem pro dalšího je pozitivní. Lokál doporučuje na potkání. „Hned od vchodu mě zdravili a usmívali se na mě,“ chválí obsluhu. S některými členy personálu se už stihl i seznámil. „Paní Věruška mi pořád říkala, ,Máte suchý knedlíky‘, tak jsem odcházel úplně plný.“

Čtvrt století u Armády spásy

Robertův příběh by vydal na román. Jeho otec, ač „nepřítel státu“, vystudoval zahraniční obchod. Sedmiletý Robert se tak v sedmdesátých letech přestěhoval do Káhiry. Žil tam pět let, než ho léčení zápalu plic přivedlo zpátky do Čech. Po letech se do Egypta vrátil, aby tam začal podnikat. Ovšem z byznysu zůstaly dluhy a Robert byl nucen opět se vrátit. Přišel však o trvalé bydliště a teď je bez domova.

To mu však nebrání v tom, aby pomáhal – už čtvrt století je u Armády spásy. „První návštěva Lokálu pro mě byl kulturní šok. Zatímco všude se lidi krásně mračí, tady ne, všichni jsou milí. Asi je to tu nové,“ odhaduje. Když poznamenám, že restaurace je otevřená už šest let, Robert kontruje: „je skvělý, že se nechtějí zkazit“.

„Může se to stát každému.“

Když se rozhovor stočí k lidem, kteří Obědy pro dalšího kupují, a k tomu, proč asi to dělají, mají všichni jasno. „Budou to lidi napříč společností,“ odtuší Honza. Robert doplňuje, že „důvod je jasný – lidi si uvědomují, že se to může stát každému“.

Na otázku, zdali by se chtěli s těmi, kdo obědy platí, setkat a posedět, svorně odpovídají, že ano. Byla by to příležitost nejen poděkovat, ale hlavně vysvětlit svou situaci. A dokázat, že i život „na ulici“ může být smysluplný.