Když v jeho hospodářství na okraji Prahy vejdeme do prvního skleníku a Vít Janouš začne vyprávět, jen tak mezi řečí utrhne květ lichořeřišnice a podá mi ho k ochutnání. Sám sáhne po lilii a zcela samozřejmým gestem si vloží okvětní lístek do pusy. Netradiční entrée není způsobeno horkem ani zemědělcovou přepracovaností, ale jeho specializací: do špičkových pražských restaurací včetně La Degustation Bohême Bourgeiose dodává kromě bylinek také jedlé květy. Postupně mi ukazuje aspoň část barevné škály: bílé kopretiny, žlutou hořčici, oranžové lilie, fialový sléz maurský… „U květu petržele pozor, ochutnejte jenom kousek, je dost výrazný," varuje s úsměvem.

Život ve skleníku
Jak sám říká, do zemědělství se vrhl jako hrdý amatér, ostatně tohle slovo pochází z francouzského amateur, tedy milovník. „Vystudoval jsem česko-španělské gymnázium, tři roky jsem žil v Barceloně a vyzkoušel jsem si práci v řadě oborů. Když jsem před čtyřmi lety začal se zemědělstvím, nejprve jsem pěstoval i zeleninu, ale to mě neuživilo, tak jsem se zaměřil výhradně na bylinky a později na jedlé květy. Zjistil jsem, že technologií, kterou používám a která je ve světě běžná, tu nikdo nepěstuje bylinky pro luxusní restaurace, takže je v zimě musely dovážet z daleka," vysvětluje, když pak sedíme v zahradním přístřešku. Vít v něm v létě i přespává, jeho režim totiž určují rostliny. „Přes léto je ve skleníku 40–45 stupňů a ony rychle ztrácejí vláhu. Začnou ji posílat do kořenů, odkud se jim neodpaří tak rychle jako z listů. Sklízím buď do osmi devíti ráno, nebo po západu slunce. S nůžkami a baterkou jsem tu už strávil mnoho set hodin," dodává.

S plevelem na talíř
„Snažím se dát rostlinám ty nejlepší podmínky, aby se jim tady líbilo, ale jestli budou klíčit v březnu, nebo květnu, to nechávám na nich. Kytky si to vyřeší samy. Obhospodařuju čtyři sta metrů čtverečních skleníků. Kdybych je měl zahnojovat, stálo by to neuvěřitelné peníze, tak raději vytvářím vhodné prostředí žížalám. Ty za sebou totiž nechávají optimální hnojivo. Takže jsem si nastudoval, co mají žížaly rády, a zdá se, že to funguje," pochvaluje si a pokračuje: „Abych měl vypleto jako ostatní zelináři, strávil bych tím devadesát procent času. Bída a nedostatek času mě přivedla ke způsobu pěstování, který se ukazuje jako nejlepší." Nedávno se mu opět vyplatil: šéfkuchař Oldřich Sahajdák si všiml šťavele, který rostl mezi bylinkami původně jako plevel, ochutnal ho – a začal ho také odebírat.

Sto padesát druhů rostlin
Vít Janouš takto dokáže pěstovat impozantní škálu bylin. „Kdybych počítaldevět druhů máty a pět druhů bazalek jako jednotlivé rostliny, dostal bych se ke sto padesáti druhům," odhaduje. A záběr neustále rozšiřuje: přes zimu sinastudoval třeba pěstování „americké meduňky" (Monarda didyma) s efektními fialovými květy, a našel si chvíli i na svůj koníček –názvosloví. „To mě moc baví. Třeba léčivá šalvěj je latinsky salvia – od salvare, tedy zachránit, spasit," říká. A další plány? „Právě začínám s pěstováním klíčků. Rád bych se to pořádně naučil do zimy, kdy většina bylin odpočívá…"