Kapky z historie Lokálů: Davidova hvězda svítila v Dlouhé
Co dům dal
„Všechny sionistické cesty v Praze vedly do Dlouhé třídy,“ napsala mezinárodně ceněná spisovatelka Ruth Bondy do knihy věnované životu významného sionisty Jakoba Edelsteina. „Byla to však židovská ulice, spojovací tepna mezi městem a pátým obvodem, dříve židovskou čtvrtí. Na jednom z rohů Dlouhé třídy, v paláci Roxy z roku 1930, nezdobené moderní stavbě z betonu, železa a skla, byl Bejt haam, Lidový dům. V jeho šesti podlažích sídlil celý sionistický svět…“ Bejt haam či dobovým pravopisem Beth-Haam byla v polovině 20. let založená společnost rozvíjející kulturní, společenský i sociální život sionistů, kteří hledali zejména po asanaci starého židovského ghetta nové judaistické centrum.
Vznik sionistického domu
Založení Beth-Haamu se neobešlo bez rozporů v komunitě, protože zejména pokrokoví židé sdružení kolem týdeníku Rozvoj toto snažení tvrdě odmítli a bojkotovali. Cítili v něm snahu po izolaci, protože sionisté prosazovali ideu vzniku židovského státu Izraele. Spory šly tak daleko, že pokrokoví místním vytýkali najmutí ne-židovských firem na rekonstrukci domu či pronajmutí biografu Roxy rodině Havlových.
Tyto spory však nyní už nejsou podstatné. Námi sledovaný dům sionisté zakoupili v dubnu 1925 a nejprve mu nechali přistavět dodnes patrnou nástavbu posledního patra. Na parcele však stával ještě další menší jednopatrový dům s čelem do ulice Haštalská. Ten se noví majitelé rozhodli kvůli horšímu stavu strhnout a nahradit novým, jenž s dosavadním čp. 731 zcela splynul do kompaktního celku.
Právě o této novostavbě mluví Ruth Bondy. Spojené budovy byly jako židovský lidový dům Beth-Haam otevřeny v neděli 2. února 1930 a slavnostního uvedení do provozu se vedle mnoha význačných židovských občanů v čele s rabínem Gustavem Sicherem účastnil i primátor Karel Baxa. Slavnost byla tehdy ukončena ovacemi věnovanými prezidentu T. G. Masarykovi, jemuž sionisté připisovali díky za to, že „štít československé republiky nebyl zkalen žádnou rasovou a náboženskou nenávistí“.
Paradoxně to byli právě Masaryk a Baxa, kteří se o mnoho let dříve názorově střetli kvůli procesu tzv. hilsneriády, která vztahy mezi křesťany a židy polarizovala (JUDr. Baxa tehdy zastupoval rodinu zavražděné křesťanky Anežky Hrůzové a proto často bývá – možná mylně – označován za antisemitu).
Obnovení pohostinství
Ze strany Haštalské ulice v Beth-Haamu vznikla stejnojmenná košer restaurace Armina Goldbergera, ale jak bylo řečeno, nový dům byl propojen se stávajícím, a procházel tak až do Dlouhé. Jeho součástí se stal nově zřízený biograf, prostorná tělocvična, přednáškový sál pro 700 hostů, dům pro učně a zázemí bezmála čtyř desítek judaistických (sionistických) spolků.
Kino Roxy, sídlící v podzemních prostorech dnešního hudebního klubu, by si zasloužilo samostatnou kapitolu v historii domu. Slavnostní uvedení do provozu proběhlo 8. srpna 1928, bylo zahájeno fanfárami z Libuše a populární Lamačovou hudební komedií Saxofon Suzi s Anny Ondrákovou v hlavní roli. I v tomto případě byl hlavním hostem večera primátor Baxa.
Ovšem nás více zajímá, že v rámci domu nově vzniklo i restaurační zařízení, Familien Café Aschermann, lidově označované jako Ašrmanka, k níž se do prvního patra domu stoupalo po dubových schodech z Dlouhé ulice (dnes zde najdeme alternativní divadlo a galerii NoD). Kavárna s restaurací ze všech částí spolku otevírala jako první již v prosinci 1926 před zřízením samotného lidového domu.
Rozkládala se na ploše 540 m2 a hosté v ní našli čítárnu upravenou ve světlých barvách a klubovnu v tmavých, dále prostorný kulečníkový sál a čtyři herny, pro dámy byl přednostně určen tzv. modrý sál. V centrální části sídlila prostorově otevřená kuchyně, z níž se dalo vycházet do jednotlivých sálů. Spolek nechal celý prostor kompletně zrekonstruovat od nových štuků až po dubové parkety, stropy byly vysoké, místnosti bohatě osvětlené, chloubou se stalo i prvotřídní moderní větrání a vytápění. Další klubovny byly situovány ve vyšším patře.
Kulturní význam Ašrmanky
Rodinný podnik Otty Aschermanna (odborníka, který dříve pracoval jako vedoucí kavárny Central v ulici Na Příkopě) se během let stal jednou z nejpřednějších pražských kaváren. Dnes je připomínaná hlavně díky svému výjimečnému postavení na počátku druhé světové války, kdy zůstávala – již pod vedením Aschermannova nástupce Armina Radó – jedinou kavárnou, kam směli židé oficiálně chodit i za okupační vlády zvrácené nacistické ideologie.
„Kavárna Aschermann připomínala ostrov,“ napsal později Arnošt Lustig. „Byla to i před válkou židovská kavárna, ale teď to byla výlučně židovská kavárna, protože jiné měly zákaz obsluhovat židovské návštěvníky.“ Díky tomu se zde scházela velmi zajímavá společnost hostů, z obecně známých jmen můžeme vybrat Karla Poláčka nebo Jiřího Weila, přičemž pochopitelně nechodili pouze hosté židovského vyznání. U stolů nechyběli třeba ani karikaturista Adolf Hoffmeister nebo kontroverzní novinář Julius Fučík.
„V kavárně Aschermann znal každý každého,“ doplňuje Ruth Bondy. „A jako ve všech kavárnách hodných svého jména zde měli stálí hosté své stoly, kde sedávali každý den ve stejnou hodinu se stejnými přáteli. Byl tam dokonce i hebrejský stůl s hebrejskými novinami pro pár vyvolenců, kteří se nedali odradit těžkou gramatikou a tento jazyk zvládli.“ Jako správný kavárenský podnik nabízela Ašrmanka všechny možné tiskoviny z celé Evropy (majitel zajistil až 300 všemožných novin a časopisů), čímž fungovala i jako společenské a kulturně-politické centrum.
Číšnický post zde znamenal i značnou prestiž. Bondy vzpomíná, že toto povolání hraničilo s uměním, neboť vyžadovalo takt, inteligenci, paměť, moudrost, vhled a zdravý rozum. „Číšníci byli profesionálové a nebylo třeba je pobízet. Sami se zeptali: ‚Jako obvykle?‘ a přinesli dotyčnému třeba kávu, jablkový závin a Frankfurter Allgemeine Zeitung.“
Pohár Vlasty Buriana
Konaly se zde i odborné přednášky na různá témata, na něž se sjížděli zájemci z celé republiky, či dokonce ze zahraničí. Mezi přednášejícími nechyběl např. německý profesor Adolf Damaschke, jenž byl ve stejné době nominován na Nobelovu cenu míru. V zimní zahradě kavárny se pořádaly mezinárodní klání ve stolním tenise, přičemž členové AC Sparty zde hráli zápasy o Pohár Vlasty Buriana.
Kavárna zvala i na jediný minigolf v Praze. Když v prosinci 1936 převzal podnik zmíněný nový majitel Armin Radó, zkoušel změnit název dle svého jména na kavárnu Radó, ale zavedený název se už natolik vžil, že od změny nakonec sám upustil. Provoz se podařilo udržet až do počátku roku 1943, kdy nacistický tlak další chod kavárny s restaurací zcela znemožnil.
Jak vidíme, dům čp. 731 v Dlouhé hrál významnou roli v pražském prvorepublikovém restauračním i kulturním provozu. S dnešní restaurací sice Ašrmanka sousedila ob patro, nicméně se stále pohybujeme v jednom a tomtéž domě, jehož tradice spadá až do středověkého pivovaru U hrubého muže. Restaurační provoz měl zkrátka odedávna ve svých žilách. Tedy v cihlách.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
