Soukromý detektiv Ambiente Lukáš Berný: Jak se pátrá po historii pražských hospod?
Kdy a kde jste v sobě objevil lásku k historii?
Myslím si, že jsem ji v sobě měl odmalička. Jako malý jsem miloval Hurvínkovy staré pověsti, se sestrou jsme je poslouchali pořád dokola. A možná mě to nasměrovalo, protože historie mě fascinovala. Třeba ve třetí třídě jsme se školou jeli na výlet do Kunratic na zříceninu Nového Hradu, kde zemřel Václav IV. A jak jsme to tam procházeli, s klukama jsme měli pocit, že to na jednom místě zní trochu jinak než jinde. Hned jsme si představovali, že je pod námi poklad nebo tajná chodba… A tak jsme přemluvili mámu jednoho z nás, aby se tam s námi ještě ten den vydala na průzkum. Nenašli jsme samozřejmě nic, ale fascinace záhadami a historií už ve mně asi zůstala.
Tahle dětská radost se později stala vaším povoláním. Napsal jste mimo jiné sérii knih Kde pijí múzy o historii pražských hospod. Jak vás napadlo zpracovat zrovna tohle téma?
Spouštěčem byl neškodný moment, kdy jsme s kamarády řešili, která hospoda v Praze je první plzeňská. V téhle souvislosti se vypráví známý příběh o krejčím Pinkasovi, který tu šil pro františkány. Jednou ho přijel navštívit kamarád forman z plzeňského pivovaru, dal mu ochutnat pivo – a Pinkasovi tak zachutnalo, že pověsil krejčovinu na hřebík a založil hospodu U Pinkasů. To se traduje, ale jak už to tak bývá, každá legenda je pravdivá jen zčásti…
Takže to celé bylo trochu jinak?
To jsem se právě snažil vypátrat – a objevil jsem něco nečekaného. Jistý Karel Knobloch měl jako první právo na prodej plzně v Praze. Měl hospodu U Modré štiky v Liliové ulici. Byl to malý pivovárek, jeho majitel sládek ale umřel, a aby jeho žena podnik udržela, znovu se vdala právě za Knoblocha. Postupně k němu začali chodit lidé jako Neruda, Hálek a další, později i přední malíři a sochaři…
Dočetl jsem se, že se tam vybíralo na Národní divadlo a že spousta spisovatelů se o té hospodě zmiňuje ve svých knihách. Hrozně jsem divil, proč o tom nikdo neví, a měl jsem pocit, bůhvíco jsem neobjevil. No, po pár letech jsem zjistil, že do každé lepší hospody tehdy chodili přední umělci a všude se vybíralo na Národní divadlo.
Do sepisování jste se ale pustil i tak.
Ano, nejprve jen pro přátele. Materiálu ale pořád přibývalo a mně přišlo líto, že o tom vědí jen oni. Shodou náhod můj kamarád Václav Rákos, který má nakladatelství, chtěl zrovna vydat něco takového – seriál o hospodách, které vstoupily do našich kulturních dějin. A tak vznikla série knih Kde pijí múzy.
Máte při pátrání po historii konkrétních míst nějaký osvědčený postup?
Za tu dobu už ano. Začínám rešerší ze systému Kramerius, z knížek, ze starých novin. Jelikož je všechno digitalizované, jde to docela snadno. Z toho si udělám první balík materiálu. Pak si to všechno pročítám, dávám do souvislostí, vyhodnotím, co je podružné, a co naopak důležité… Často mě ale nasbírané materiály zase přivedou na jiné příběhy, události a odbočky, a tak to všechno hromadím a hromadím…
Kdy si řeknete, že už toho máte dostatek?
Záleží na tom, jestli píšu článek, nebo knížku. Ale já jsem blázen, vždycky toho shromažďuju strašně moc. Když se ponořím do tématu, nechce se mi od něj odcházet a jdu pořád dál a hlouběji.
V některých případech to chce asi hodně trpělivosti, že?
Přesně tak. Trpělivost je asi nejdůležitější vlastnost, kterou k bádání potřebujete. V dnešní době se dá najít opravdu hodně informací od stolu, v digitální podobě. Ne že by to za vás našel Google, ale když víte, do kterých archivů nahlédnout, jde to. Pak ale začíná mravenčí práce – třídění a vyhodnocování.
Musel jste se něco naučit, nebo vám to šlo od začátku samo?
Byl jsem úplně nepolíbený, takže na začátku mi to trvalo déle, a navíc jsem byl nadšený ze všeho, co jsem našel. Dnes už jsem kritičtější, dávám si nashromážděné informace do širších souvislostí. Ale nejsem studovaný historik, a tak leccos zkrátka neumím. Kamarádka kronikářka mi například pomáhá luštit staré ručně psané zápisy v matrikách a kronikách. Pokud jsou psané švabachem, nebo přesněji kurentem, dělá mi problém je přečíst.
A co když ověřený postup selže?
Pátrám dál, kde to jde. Obepisuji příslušné matriky a úřady a prosím je o pomoc. Vypravím se do archivů, pomůže třeba i Národní muzeum nebo Národní knihovna, někdy mě pátrání zavede i mimo Prahu, třeba do muzea v Polné. Občas se taky u někoho objeví soukromý rodinný archiv, tam bývají největší poklady.
Jak dlouho většinou trvá, než objasníte nějakou „záhadu“?
To je velmi individuální, záleží na tématu. Někdy bych mohl materiály přehazovat vidlemi, jindy musím pátrát víc a déle. Ale základ, ze kterého můžu napsat aspoň článek, se dá většinou najít během pár dní. Jsou ale i případy, kdy potřebuju najít konkrétní údaj, třeba datum, a pídím se po ní čtrnáct dní, jen abych do textu přidal jednu větu. Ovšem té si potom cením!
Která fáze vás baví nejvíc?
Když začínám a vůbec nevím, co na mě čeká. Postupně se mi otevírají úplně nové oblasti, o kterých jsem leckdy neměl ani tušení. Třeba když jsem psal o historii hospody U Medvídků, zjistil jsem, že se tam za Rakouska-Uherska pravidelně scházeli mariňáci. Vůbec jsem netušil, že jsme měli námořníky, kteří fakt sloužili na moři! Nebo – ve stejné hospodě pracoval i výčepní Podjukl, který se spřátelil s šéfem filmové společnosti a natáčeli spolu medailonky ikon českého života. Ještě za monarchie! Natočili spoustu filmů, bohužel za války všechny shořely. To mě zavedlo až do filmového archivu, kde jsem si četl o historii této společnosti… Vždycky mě potěší, když takhle něco objevím a dozvím se něco nového. Ale baví mě i drobné korektury a šperkování textů, kdy třeba právě několik dní dohledávám jedinou drobnost, ale bez ní bych s výsledkem nebyl spokojený.
A kterou část naopak nesnášíte?
Krácení a mazání, pokud mám materiálu moc. To mi rve srdce.
Máte zatím stoprocentní úspěšnost, nebo to někdy taky nevyšlo?
U každého tématu dojdete k něčemu, co prostě nejde najít. Ale že bych úplně pohořel a nevypátral vůbec nic, to se mi ještě nestalo.
A co když máte hotovo – dodržujete nějaký rituál? Třeba zajít do té hospody, dát si pivo a rozjímat…
To víte, že jo! Najednou ji totiž vidíte úplně jinak. Já jsem navíc při pátrání jako buldok, zakousnu se a nechci pustit. A nejenže se hrabu v archivech, taky hledám na internetu a Aukru a nakupuju staré pohlednice, fotky a další věci. Když pak už vím, co všechno se v té hospodě událo a jaký příběh se k ní váže, vzbuzuje to ve mně takovou příjemnou úctu, a když tam jdu, jsem skoro až nervózní! Najednou všude za těmi stoly vidím legendy české kultury, a když to maličko nadsadím, je to to pro mě trochu jako jít do Národního divadla.
Pro Ambiente pátráte po historii Lokálů a dalších míst. Jak spolupráce vznikla?
Jsme kamarádi s Lukášem Svobodou (mistr výčepní a zakladatel Lokálů, pozn. red.). Když se otevíral Lokál v Korunní, bylo třeba doplnit nějaké informace o historii, a tak mě Lukáš doporučil. Postupně jsem začal pátrat i po minulosti ostatních Lokálů a následně i dalších míst, kde má Ambiente restaurace – třeba Domu U Zelené žáby, kde sídlí Brasileiro, nebo restaurace U Kalendů.
Které místo bylo nejtvrdší oříšek?
U některých hostinců mě příjemně překvapilo, kolik jsem toho našel. Docela jsem se bál Lokálu v Dlouhé, protože jsem věděl, že tam hospoda dřív nebyla. Ale nakonec se z toho taky vyklubal zajímavý příběh. Původně, už ve středověku, tam stával pivovar, který údajně navštívil i Karel IV. A před válkou tam fungovalo židovské kulturní centrum s kavárnou, kinem a košer restaurací.
Aktuálně pátráte také po osudu Marie B. Svobodové, podle jejíž kuchařky vaří v La Degustation Bohême Bourgeoise a jejíž jméno získal i nový podnik Marie B. Co nám o „Marušce“ můžete prozradit?
Ta mi zatím dává nejvíc zabrat. Víme o ní toho totiž velmi málo. Byla hospodyní pana faráře, který působil ve Zvoli. Tu knížku – jmenuje se Kuchařská škola a má tisíc stran – psala asi sedmnáct let. Měla velký rozhled, takže asi pracovala i pro panskou kuchyni, navíc byla neuvěřitelně vzdělaná. Její osud je ale plný kusých informací a opředený tajemstvím. Přesto jsem se pokusil ho alespoň částečně zpracovat, a články o ní vyjdou brzy tady na blogu Jídlo a radost.
Pracujete taky na novém podcastu Ambiente. O co přesně půjde?
I ten se bude zabývat historií, a to nejen hospod a míst, ale i jídla. V několika krátkých epizodách vezmeme posluchače na procházku po staré Praze, konkrétně do Lokálu Hamburk, do Domu U Bílé kuželky nebo U Zelené žáby, podíváme se na historii taliánu a probereme i Marii B. Svobodovou. Cílem ovšem není zahltit posluchače informacemi. Chceme je vzdělávat zábavnou formou, a tak vybíráme lahůdky a snažíme se propojit minulost se současností. I proto jsem rád, že lidé z Ambiente přistupují k historii s pokorou a není jim lhostejná.
Na co se můžou posluchači těšit?
Hodně zajímavé mi připadá třeba téma taliánů. Je to známá pochoutka, ale málokdo ví, jak vznikla. Spousta lidí si taky myslí, že je to uzenina, a přitom je to vařené maso. Dáme nahlédnout do historie – proč vůbec název talián nebo proč se tomuto jídlu chvíli říkalo užovky…
Která další oblast hospodské historie vás momentálně láká?
Toho je… Mám teď v merku některé hospody spojené s Jaroslavem Haškem, jako je Demínka, Balbínka, Bansethovi nebo Švejkem proslavený podnik U Kalicha, o jehož historii se přitom ví překvapivě málo… A rád bych připravil knížku z textů, které jsem napsal pro Ambiente – už je jich totiž pěkná řádka.
Líbil se vám článek?
Sledujte naše novinky. Každý druhý pátek vám je pošleme.
